Zřejmě nejvíce nepochopená a problematická oblast v pozemských talířových technologiích ulpívá v srdci německého talířového programu, který odstartoval spolu se založením NSDAP (nacistická strana) v roce 1920 - plných 13 let před tím, než se Adolf Hitler dostal k moci jako vůdce Třetí Říše.

 

Abychom plně pochopili hloubku těchto programů, je třeba vědět, že NSDAP vznikla na základech tajných okultních hnutí Thule (1917), Vril (1919), a dalších okultních skupin jako jsou DHvSS (Lidé Černého Kamene), který jdou až do přelomu 20. století  se starým Germánským řádem (Teutonský řád).

 

Jako takový zcela první talířový projekt v Německu byl v roce 1922 postaven nikoliv letoun, ale inter-dimenzionální létající stroj v talířové podobě - JFM (na snímku), který vznikl v Thule-Vril. Když se Adolf Hitler (člen Thule, společně s Goeringem, Himmlerem, a mnoha dalšími nacistickými předáky) stal v roce 1933 německým kancléřem, 11-letý okultně metafyzický výzkum Thule-Vril výrazně posílil díky státní podpoře v pokračování vývoje programů létajících talířů, počínaje s RFZ (FundFlugZeug), či sériemi talířů "Kruhových letounů", které využívaly vznášedel vyvinutých W.O. Schumannem z Technické univerzity v Mnichově. Ten pracoval i na projektu JFM. 

 

Mnozí se často ptají, proč tedy, když válka začala v roce 1939, proč Němci nepoužili pokrokové technologie a unikátní stroje v leteckých bojích? Jednoduchá pravda je taková, že stroje, navzdory jejich nadřízenému postavení oproti konvenčním vrtulovým letadlům a raným proudovým letounům, nemohly být reálně přizpůsobeny jiné vojenské úloze, než byla základní přeprava a výzvědné operace. Silné motory nebylo jednoduché ovládat a nelze předpokládat, že by napodobily letové charakteristiky výkonných strojů typu Me BF 109 či Fw 190. Bylo tam velmi málo místa jak pro útočnou, tak obrannou výzbroj, s výjimkou lehkých MG a MK kanónů, které se ukázaly jako nepraktické za letu a mnohem více zkoušených Donar (Hrom) Kraftstrahlkanone (silný tryskový kanón). Tato děla vedly k silné destabilizaci talířů a byly posléze odstraněny. Samotné talířové konstrukce nebyly schopny nést jakoukoliv munici ani interně, ani externě (žádné bomby, nenaváděné rakety, či střely) a mohly činit obraty pouze 22.5, 45, a 90 stupňů.

Nicméně SS praktikovala agresivní politiku krádeží, vynucených spoluprací a silného vnitřního vývoje těchto typů strojů vzhledem ke vzrůstajícím aktivitám spojeneckých bombardérů, které ohrožovaly vzlety a přistání konvenčních letadel. VTOL (Vertical take-off and landing, vertikálně startující a přistávající stroj, pozn. překladatele) byl spatřován jako logické řešení tohoto problému. Pokud by SS vyvinula sériový stroj, který by byl v budoucnu vyzbrojen (kanónem, raketami, nebo dokonce elektrostatickou zbraní), pak by Německo mohlo být schopno otočit průběh vzdušných operací.

 

Pro zkrácení času k nalezení VTOL řešení, SS vyloupily jak německý, tak všechny další patentové úřady okupované Evropy. Ti s aeronautickými dovednostmi, kteří by dokázali být k ruce úsilí SS, byli buď zatčeni, nebo donuceni k účasti na programech - mezi nimi např. Viktor Schauberger z Rakouska či Henri Coanda z Rumunska. SS využívala také obrovských koncentračních táborů pro asistenci při stavbě mohutných podzemních prostor pro tyto talíře a často také pro výrobu jejich komponentů.

 

Ačkoliv SS požadovaly dodatečné kapacity otroků od ministra válečné moci Alberta Speera, Speer samotný nebyl o válečných projektech, kvůli kterým byli noví lidé potřeba,  obeznámen . Speer byl vskutku vědomě držen stranou celého SS talířového programu z bezpečnostních důvodů i kvůli faktu, že SS byly státem ve státě s vlastními továrnami, válečným materiálem, vědci a techniky, otrockou pracovní sílou, a vědomostmi z tajných vojenských základen Třetí Říše mimo území Německa, kde byly talíře testovány a uloženy.

 

Mezi zadržovanými byla pozornost nejvíce zaměřena právě na Viktora Schaubergera vzhledem k jeho vysoce nekonvenčnímu použití kapalné vortex technologie, která byla zdokonalena v době, kdy byl ve vazbě v Mauthausenu. Neobyčejné Repulzní diskovité motory, původně určené pro bio-ponorku, byly adaptovány pro letadlo.

 

 

Heinkel měl být první, který obdrží výsledky těchto raných diskovitých testů, ale odmítl se toho účastnit. Avšak rok poté, co byl Repulzní model A (na snímku) motoru studován jedním z Heinkelových dvorních techniků Rudolfem Schrieverem, navrhl svůj vlastní "Flugkreisel" (létající setrvačník), který využíval konvenční proudové motory místo repulzního diskovitého motoru. Jeho design mu byl odebrán a předán týmu vědců pro další výzkum a konstrukci velkého létajícího prototypu. Tým se skládal z Dr. Richarda Mitheho, Klause Habermohla a Itala Dr. Guiseppe Belluzzoho, který přišel se svým vlastním návrhem proudově poháněné kulové létající bomby - Turboproietti.