Nástup fašismu v americkém energetickém sektoru

(ukázka před vydáním)

(Kapitola první)

Marshall Douglas Smith

To, co je často nazýváno německou nebo italskou formou fašismu má své kořeny v Americe. Jak Hitler, tak Mussolini byl financován a dosazen k moci ve 20. a 30. letech mezinárodními bankéři, včetně 12 bank, které nyní tvoří americký Systém federálních rezerv. Ale to předbíhám.

Na počátku konce 19. století John D. Rockefeller, pomocí podvodů a za použití podfuku se svou Union Tanker Company, byl schopen kontrolovat či „manipulovat“ s trhem s ropou. V tomto plánu vlastnil společnost, která držela patent na celokovovou zapečetěnou ropnou železniční cisternu. Stejný typ cisteren se používá i dnes. Rockefeller, prostřednictvím Union Tanker Car, pronajímal tyto cisterny po stovkách vlastníkům nově objevených ropných polí, aby mohli posílat svoji ropu do rafinerií. Často do toho byly zapleteny úplatky od železnic, aby si zvýšily na tratích ziskovou přepravu.

Na konci 19. století, před vynálezem železniční cisterny, byla ropa posílána do rafinérií v otevřených dřevěných sudech na plošinových vagonech. Část z této ropy byla ztracena, když vyšplíchla pokaždé, když vlak zastavil, nebo se rozjížděl nebo projížděl zatáčkami. Velká část cenné frakce ropy se prostě z otevřených sudů vypařila dříve, než se dostala do rafinerie, kdy často zbyl pouze těžký dehet. Dřevěné sudy bylo obtížné a časově náročné plnit a vylévat.

Uzavřené kovové cisterny byly pro nový ropařský byznys spásou. Po několika měsících rozvoje polí a poté, co se zásilky z řady studní vsákly do země, a poté, co zpracovatelé postavili nová zařízení, aby se vypořádali se zvýšeným přílivem ropy, Union Tanker zrušila pronájem a stáhla všechny své cisterny.

Protože neexistoval žádný další zdroj cisteren, jak developeři polí, tak zpracovatelé začali přicházet o peníze, v důsledku náhlého přerušení toku ropy z polí do rafinerií. Během několika měsíců producenti ropy a rafinerie, poté, co značně investovali, byly na pokraji bankrotu. Pak John Rockefeller, prostřednictvím své holdingové společnosti Standard Oil, prostě šel a skoupil jak ropná pole, tak rafinerie za zlomek ceny. Obvykle ještě skoupil železnice, které je propojovaly.

Navzdory pověsti ropného magnáta nebyl John D. Rockefeller skutečným ropařem. V oblasti vrtů nebo rafinace měl jen málo zkušeností. Jen jednoduše pronajímal cisterny a vydělával tím, že skupoval ropná pole a rafinerie za „pakatel“. Aby mohl svá ropná pole a rafinerie provozovat, Rockefeller si často najímal stejné podnikatele, které právě okradl. Ti nyní pracovali pro něj. Teprve o mnoho desítek let později se zjistilo, kdo tento „propad cen“ způsobil. A jakýkoliv Rockefeller dnes bude zdůrazňovat „…ale nebylo to nezákonné“.

V období 1900 až 1910 se tato konspirace mnohokrát zopakovala, a Standard Oil tehdy vlastnila téměř všechna ropná pole v Kalifornii, Texasu, Arkansasu, New Jersey a Ohiu, a v několika dalších státech. Tím John D. Rockefeller buď vlastnil, nebo kontroloval asi 90% toho, co se nyní nazývá energetický sektor. V té době, jak ukazuje výzkum, ne příliš mnoho lidí vědělo, že Rockefeller vlastní Union Tanker Car Company. Jinak by jen málo ropařů podepsalo podvodné pronájmy na vagony, pokud by věděli, že tyto cisterny vlastní John D. a Standard Oil.

Mnoho autorů „odhalujících zlořád“ z počátku 20. století, jako Ida Tarbell, odhalilo predátorské monopolistické marketingové praktiky Standard Oil. Ale Rockefellerova vazba na Union Tanker, a to, jak Standard vznikla, odhaleno nebylo, teprve až o mnoho desítek let později. A stále to není v učebnicích historie. A většina z těch několika málo knih, které poukázaly na spojení mezi Johnem Rockefellerem a Union Tanker Car Company, nějakým záhadným způsobem zmizela, avšak ne všechny.

V r. 1911 americká vláda vznesla proti Johnu D. a Standard Oil obvinění z monopolismu a tato společnost byla rozdělena. Mnohé nové společnosti měly názvy, které byly variací na iniciály S.O., jako SOHIO v Ohiu, SOCONY v New Yorku, ESSO („S.O.“), která se později stala EXXON, atd. Rozdělení společnosti bylo pro Rockefellera pouze menším nepohodlím. V odvetu učinil John D. slib. Slíbil, že svoji společnost opět spojí. Slíbil také, že oplátkou „rozdělí/rozbije“ Spojené státy. On a jeho synové a vnuci, a jejich společnosti, dosáhli obojího. Bylo to dovršeno asi před 8 lety. Ale to opět předbíhám.

V období 1910 až 1914 existovaly na světě pouze tři velké ropné společnosti, (1) Standard Oil v Americe a její mnohé „mini-S.O.-standard“ po rozdělení v r. 1911, (2) British-Persian Petroleum Company, která kontrolovala velká ropná pole v Persii /nyní Irán), silně zasahující do jižního Ruska, a (3) Royal Dutch Shell, která kontrolovala rozsáhlá ropná pole ve starých holandských indických koloniích v Indonésii a jihovýchodní Asii. John D. se rozhodl převzít kontrolu jak nad British-Persian Petroleum, tak nad Royal Dutch Shell.

Rockefeller věřil, že světu by se dařilo lépe, kdyby byly všechny konkurenční společnosti zlikvidovány. Pak by mohl činit rozhodnutí, aby prodával ropu jako účinný, zaběhlý a dobře promazaný stroj. Šlo v podstatě o pokračování jeho podnikatelských praktik v USA v předešlých 10 letech. Na několika setkáních v rámci korporace toho bylo v r. 1910 téměř dosaženo. Zuřil, když americká vlád jeho ropný holding rozbila, ale nezastrašilo ho to.

Tři velké ropné společnosti skutečně souhlasily, že budou jednat společně jako jedna firma, první ropný kartel. Dohodly se na světové ceně ropy, která byla od r. 1910 až zhruba do r. 1975 navázána na „západotexaskou sladkou ropu“. Zákon „nabídky a poptávky“ byl rozvrácen. Bylo to jako by všichni kupovali jejich ropu v Texasu od Standard Oil, bez ohledu na to, odkud na světě ropa pocházela. Také se dohodly rozdělit si svět na tři ropné zóny, aby to vyhovovalo jejich místním dodávkám ropy a trhům. Aby toho dosáhly, musely se zbavit, nebo převzít kontrolu, všech ostatních menších místních státem vlastněných ropných firem, či dokonce koloniálního vlastnictví jakýchkoliv ropných polí, jak tomu bylo ve starých koloniích Francie, Německa, Španělska a Portugalska.

To bylo účelem první světové války v letech 1914 až 1918, ačkoliv to chápalo jen málo lidí. Likvidace většiny kolonialismu 19. století a rozporcování světa bylo dovršeno Versailleskou smlouvou. Svévolné rozporcování světa do tří primárních oblastí je v historických knihách dobře zdokumentováno. Až donedávna to, čí ruce byly za tímto porcováním, zveřejněno nebylo.

Aby se Standard Oil mohla zúčastnit návrhu Versailleské smlouvy, musely se Spojené státy zúčastnit první světové války. Ačkoliv USA vstoupily do konfliktu opožděně, a v podstatě měly na výsledek evropské války minimální vliv, byly USA při vyjednávání a podepsání smlouvy. Vše šlo dobře, ale v soukolí bylo zrnko písku. V r. 1917 se Rusko k plánu rozkrást jeho obrovská ropná pole nepřipojilo. Rusko se stáhlo z první světové války a nezúčastnilo se tvorby Versailleské smlouvy. Bolševici, po několika letech revoluce, nyní měli v jižním Rusku největší světové zásoby ropy. Tato rozsáhlá ropná pole nebyla pod kontrolou ani Standard, ani British Petroleum nebo Royal Dutch.

Před první světovou válkou bylo nejběžnějším využitím ropy petrolej, levná náhražka páchnoucího velrybího tuku nebo čoudivého uhelného oleje v lampách jak pro domácí, tak firemní použití. Před rozšířením používání elektrických žárovek byl petrolej produktem, který byl velmi žádán, na celosvětovém trhu. Během první světové války se objevilo, že petrolej lze také snadno zrafinovat na benzín nebo naftu pro motory s vnitřním spalováním, které byly v nových letadlech, náklaďácích, lodích, ponorkách a tancích, vyvinutých během války.

Tím se po r. 1918 stalo jasným, že vlastnictví ropy je nejen vysoce ziskové, ale může nyní také určovat, kdo prohraje nebo vyhraje válku. Impéria nebo války se již nebudou vést kvůli nalezení a získání zlata. Zlato bylo jako prostředek získání politické moci překonáno. Motor s vnitřním spalováním nahradil válečné koně. Jen během několika let došlo k náhlému posunu ve světové geopolitice. A většina lidí si toho nikdy nevšimla. Ten, kdo má nejvíce ropy, vládne. Ropa, černé zlato, se stala palivem pro válečný stroj. Mělo být vytvořeno nové světové impérium. Nové impérium, nestojící na zemích nebo národech, ale na soukromých korporacích.

Svévolné rozporcování světa na tři kusy ropnými společnostmi Velké 3 v r. 1918, jak určila Versailleská smlouva, bylo jedním z důvodů, proč se chtěl Adolf Hitler zbavit židů. John D. Rockefeller, jehož rodné jméno bylo původně něco jako německé Rogenfelder, byl většinou Evropanů považován za žida. Protože Německo ztratilo všechny své kolonie i s jejich ropnými poli, díky svévolnému nakreslení hranic podle trhů s ropou ve Versailleské smlouvě, Hitler vinil „židy“ ze všech německých problémů. Hitler věřil, že ti, jejichž ruce rozparcelování provedly, byli všichni židé. Je to přímo z Hitlerovy knihy.

Aby John Rockefeller překonal problém s tím, že jeho holding byl v r. 1911 americkou vládou rozbit, vymyslel další lest, ještě větší, než ta s Union Tanker Car Company. Vzal své obrovské bohatství a vytvořil 12 velkých holdingových bank, které nyní známe jako soukromé Federální rezervy. Bylo třeba komplotu, jak nějakým způsobem tyto jeho banky prodat americkému kongresu. Uspěl o dva roky později, v r. 1913.

Všechny federální daně vybrané od r. 1913 jdou přes banky soukromého Systému federálních rezerv, ať již jde o daně z benzínu, dovozní cla nebo daň z příjmu. Podáváte žádost o vratku daně u Internal Revenue Service (berňák – p.p.), ale všechny peníze na daních, které vám strhne zaměstnavatel, jsou posílány do bank Federálních rezerv. Na konci fiskálního roku vládní IRS oznámí bankám Federálních rezerv, kolik je požadováno na vratkách z daní z příjmu, a tato částka má být převedena federální vládě. Soukromé Federální rezervy pak tuto částku vyplatí, ale neoznamují nebo nezaplatí úrok, který na těchto penězích během roku vydělaly. To je ziskem bank Federálních rezerv. To nyní platí také i u tak zvaných „centrálních bank“ většiny zemí, které jsou vytvořeny podle stejného principu, jako banky amerických Federálních rezerv.

To je důvod, proč chtějí, aby své daně „přepláceli“, a pak na konci roku, když požádáte u IRS o vratku, dostanete zpět refundaci, ale nikoliv od bank Fedu, ale šekem od amerického ministerstva financí. Soukromý Fed získává na přeplatcích úrok, ale vládní ministerstvo financí o vám refundovanou částku přichází. Soukromé Federální rezervy neplatí žádné daně a nezodpovídají se nikomu. Tudíž John Rockefeller a jeho dědici mají každoročně cashflow, které se rovná velké části amerického hrubého národního produktu, a stačilo by to na vykoupení British Petroleum a Royal Dutch Shell, dokonce i když byla Standard Oil rozbita na menší kousky.

Takto finančně vyzbrojen, hned následující rok. V r. 1914, se Standard Oil, British Petroleum a Royal Dutch Shell rozhodly rozporcovat svět do tří trhů, v rámci toho, co nazýváme první světová válka. Ta ale skončila tím, že lví podíl světové ropy byl stále v rukou bolševiků, později potupně nazývaných „komunisty“. Socialisté chtěli, aby národní zdroje, jako ropu, kontroloval ruský stát, a nikoliv soukromé zisky kasírující společnosti, jako Standard, British Petroleum nebo Royal Dutch.

Pro Velkou 3 bylo obtížné manipulovat a kontrolovat světový trh s ropou, když Rusové stále měli lví podíl. Aby se vypořádali s ruskými socialisty, Velká 3 vytvořila a podporovala řadu „proti-komunistických“ hnutí, která nyní nazýváme fašistická. Ve fašismu soukromé zisk tvořící korporace pracují ruku v ruce s vládami, na opak od socialismu, kde jsou soukromé společnosti odstraněny, a zdroje a výrobní prostředky země jsou kontrolovány vládou, obvykle diktátorem, a lidmi. Zisk z prodeje zdrojů nebo vyrobeného zboží jde lidem dané země, nikoliv soukromé korporaci.

Byl to John D. Rockefeller, kdo měl rozhodující slovo na prvních setkáních Velké 3, i když ještě nemohl koupit své konkurenty, britskou a holandskou společnost. Takže, jak jsem řekl dříve, fašismus, jako protiváha ruského „komunismu“, přišel přímo z USA. Bolševici, marxisté a leninisté se dlouho sami nazývali „socialisty“. SSSR byl Svaz sovětských SOCIALISTICKÝCH republik. Nikdy si neříkali „komunisté“. Byl to John D. a Velká 3, kdo toto slovo vymyslel a označil je za „komunisty“. Bylo to kvůli tomu, že ruští socialisté drželi ropná pole jako „majetek komunity“ a nedovolovali soukromým korporacím, jako Standard, přijít a ropné zdroje soukromě vlastnit nebo ukrást.

Fašismus vyrostl z pokusu společností Velké 3 vytvořit světový kartel, aby kontrolovaly světové zásoby ropy a zlikvidovaly jakékoliv další konkurenty, které označily za „komunisty“. Takže po skončení první světové války, po Versailleské smlouvě, a po převzetí velkých ropných polí v jižním Rusku socialisty, přišlo vytvoření jak „fašismu“, tak „komunismu“. Obojí byly umělé výtvory, vynález a komplot Velké 3: Standard Oil, British Petroleum a Royal Dutch Shell. Byl to podvod, který měl vést ke světovému impériu.

Ve 20. a 30. letech Velká 3 rozhodla o plánu na likvidaci ruské kontroly ropy, tím, že si „najala“ malá „fašistická“ hnutí v Německu a Japonsku, aby zaútočila a převzala Rusko, a tím zlikvidovala jakoukoliv státní kontrolu ropných polí. Většina historiků by z financování nástupu fašismu vinila velké mezinárodní bankéře. Ale bankéři neměli žádný motiv a okrajové fašistické strany v Německu, Itálii a Japonsku nevypadaly jako dobré finanční riziko. Ale pro společnosti Velké 3 existoval pro použití „fašistů“ k porážce „komunistů“ v Rusku a převzetí světového trhu s ropou silný motiv. A obrovské ropné bohatství, které ukládaly ve svých mezinárodních bankách, jim poskytlo prostředky. Ve 20. letech příležitost nazrála.

Takže malým fašistickým politickým stranám v Německu, Japonsku a Itálii poskytla Velká 3 silnou finanční podporu, aby těmto malým politickým stranám pomohla dostat se k moci a vybudovat svoji armádu. Ale věci nešly tak docela podle plánu. Stárnoucí John D. zemřel a jeho syn a čtyři vnuci se rozhodli, že rozporcují svět podél jiných linií, a zároveň odstraní své konkurenty, britskou a holandskou ropnou společnost.

V r. 1939 a 1940 Němci na Rusko nezaútočili, jak očekávala Velká 3. Místo toho německý generál Rommel spěchal severní Afrikou, aby se zmocnil Suezského kanálu a kontroloval všechny zásilky ropy přes tento kanál. Pak měl v plánu pokračovat do Persie a odříznout Brity od britsko-perských ropných polí. Též v r. 1939 Japonci, po krátkém nezdařeném útoku na Rusko, ve kterém byli vyhnáni, šli místo toho do jihovýchodní Asie a zmocnili se tam všech ropných aktiv Royal Dutch Shell. Většina z těchto polí Royal Dutch se na konci druhé světové války dostala pod kontrolu Standard Oil.

Britská a holandská společnost pravděpodobně v r. 1939 věděly, že jejich „fašistický ropný“ plán na zmocnění se polí v jižním „komunistickém“ Rusku nevyšel, když jak Němci, tak Japonci podepsali s Ruskem pakt o neútočení, a místo toho šli po ropných polích v Persii a východním Indickém oceánu. Vnuci Johna D. byli stejně lstiví a deviantní, jako jejich dědeček, ale to je konkurenční povaha ropného byznysu v novém impériu energie.

Novým plánem Standard Oil bylo, aby Německo a Japonsko zaútočilo a kontrolovalo Rusko a jeho ropu, spolu s poli v Persii a Indonésii, pak by zaútočily USA a porazily Německo a Japonsko, a tím by nechaly veškerou ruskou ropu v rukou Standard Oil. A zároveň by pak byla od Němců a Japonců převzata aktiva British Petroleum a Royal Dutch Shell, která by pak byla kontrolována Standard. A nikdo by to pak nedošlo, protože britská a holandská pole by pak byla válečnou kořistí.

Když se stalo jasným, že ani japonští, ani němečtí „fašisté“ svoji práci, na kterou byli „najati“ neodvedou, byli Američané vmanipulování, aby dodali kanonfutr tím, že vstoupili do druhé světové války po incidentu v Pearl Harbor. V r. 1941, zatímco si toho nikdo nevšiml, se Japonci stali velmi mocnou militaristickou zemí, dobře zásobenou cizími financemi od Velké 3, ale neměli svoji vlastní energii nebo zásoby ropy. Spoléhali se na dodávky ropy pro svá nová letadla, lodě, tanky a náklaďáky z polí Royal Dutch v blízké Indonésii.

V červenci 1941 prezident Roosevelt podepsal embargo a zastavil všechny dodávky do Japonska, údajně jako odvetu za nedávnou japonskou invazi do francouzské Indočíny. Rooseveltové a Rockefelleři měli dlouhou dobu přátelské rodinné vztahy. Rooseveltovo americké embargo s cíle odříznout Japonce od dodávek ropy, což by Japonsko rychle položilo, mělo zjevný důsledek. Koncem listopadu 1941 Japonci poslali prostřednictvím diplomatických kanálů písemné „válečné varování“ do Washingtonu, prohlásili, že embargo by mělo být zrušeno, nebo jinak bude v odvetu zaútočeno na americká místa v Pacifiku. Toto formální diplomatické varování bylo ignorováno a USA neodeslaly zpět žádnou odpověď. O pouhé dva týdny později Japonci embargo prolomili, tím, že bombardovali americké embargovací lodě v Pearl Harbor.

Nebyl to žádný překvapivý útok. Japonci to formálně oznámili o dva týdny dříve. Byl to pouze zjevný důsledek amerického zaškrcení toku ropy do Japonska, a bylo to jasně uvedeno v japonském varovní, které bylo přijato a ignorováno. Americká veřejnost byla oblbnuta, aby si myslela, že šlo o podlý překvapivý útok na Pearl Harbor. Protože to řekl Franklin Roosevelt, musí to být pravda. Pacifik se ukázal být dlouhou válkou letadlových lodí. Čirou náhodou byly americké letadlové lodě Pacifické flotily poslány na manévry jen pár dní před útokem, a žádná z nich nebyla 7. prosince 1941 v Pearl Harbor. Náhoda?

A též to musí být nějaká podivná logika, protože když Japonsko zaútočilo na USA, USA vyhlásily válku také Německu. Pokud za tím ovšem samozřejmě nestojí nějaký širší komplot. Historické záznamy ukazují, že Německo v konfliktu na USA nebo jejich aktiva nezaútočilo, takže proč Roosevelt vyhlásil v prosinci 1941 Německu válku?

Záznamy nyní ukazují, že Hitlerovým plánem bylo nejdříve se do r. 1939 zmocnit ropných polí v Rumunsku, aby Německo mělo své vlastní zásoby ropy. Toho bylo dosaženo. Pak měl Rommel do r. 1941 zabrat ropná pole v Persii, pak se v r. 1942 zmocnit ropných polí v Rusku, a teprve pak by měl Hitler dostatek paliva, aby přistoupil k válce se Spojenými státy. Ale Japonci, 11. prosince 1941, méně než týden po incidentu v Pearl Harbor, přesvědčili Hitlera, aby Spojeným státům vyhlásil válku také. Hitler souhlasil pouze v případě, že Japonci zaútočí na Rusko, protože fašisté nyní v Rusku uvízli, a Hitlerovi by pomohlo, pokud by se Rusko muselo bránit před Japonci. Ale Japonci na Rusko nezaútočili. Hitler byl z Ruska vyhnán a nyní byl bez zdrojů paliva. Byl toto válečný plán nového energetického impéria?

Rumunská ropná pole v Ploješti Němcům pro vedení války na dvou frontách nestačila. Za situace, kdy americká pomoc šla Stalinovi, aby si mohl ochránit svá jihoruská ropná pole, a kdy byl Rommel v Africe zastaven, takže se nedostal k perským ropným polím, bylo pouze otázkou času, než německé válečné mašinérii dojde palivo. V době invaze spojenců do Evropy 6, června 1944 běželo Německo na výpary. Posledním velkým německým útokem na síly spojenecké invaze byla bitva u Bulge. Hitler chtěl, aby Rommel zaútočil na spojence se svými tanky, a pak se zmocnil palivových skladů, které spojenci nahromadili. To by americké a britské jednotky zastavilo a získalo by se potřebné palivo.

Ale když se německý generál Rommel dostal do skladů paliva, zjistil, že americký generál Eisenhower nařídil jejich zapálení. Ne, spojenci bitvu u Bulge nevyhráli. Byl to Rommel a Hitler, kdo prohrál. Romulovým obrněným tankům prostě došlo palivo. Německá armáda své tanky opustila tam, kde se zastavily. Pak následoval již poněkud rychlý pěší závod, kdy spojenci hnali Němce v rámci rychlého ústupu k Berlínu. Je na tomto obrázku něco špatně? Ano. Neřekli vám ho ve škole. Byli jste učeni historce o hrůzách „fašismu“ a „komunismu“, ale neučili vás, jak se motivem pro a prostřed ve válce stalo černé zlato. Kdo vlastní ropu, vládne. Druhá světová válka byla demonstrací obojího, a nové moci impéria energie.

Takže Japonci, Němci a dokonce i Američané byli podvedeni, aby bojovali s „nepřítelem“. Ale fakticky to byla na konci války v r. 1945 Standard Oil, kdo vyhrál válku v Pacifiku a převzal kontrolu nad většinou ropných polí v pacifické oblasti od Royal Dutch Shell. Vše, co zbývalo, bylo získat ropná pole v Persii a Rusku. Nové energetické impérium ještě od dokončení světové nadvlády dělily roky.

Zdroj:Osud