Dějiny jinak: Situace na konci tisíciletí na příkladu Česka
Zdroj:Osud .Dějiny jinak: Situace na konci tisíciletí na příkladu Česka
Jan Kristek
spis Drang nach Osten, můžete stahnout dole v příloze, Janovy stránky zde
Po roce 1989 u nás nastala nová doba římská, kdy na naše území vpadli
narkomani a kvádrové (hlavně fialoví), třebaže si mnozí občané původně
představovali, že přijde něco úplně jiného - třeba čekali novou
renesanční dobu, podobnou době vlády Jiřího z Poděbrad.
(Dnešní římskou dobu můžeme nazývat třetí dobou římskou, pokud za
první považujeme 1. - 4. století, za druhou období 1620-1918.)
Od roku 1989 je zde "druhý protektorát" (je možná i periodizace druhý
od 1939, třetí od 1989, čtvrtý od 1993), "demokratický" režim, který
je tak demokratický, že se za celou dobu nepodařilo prosadit ani
požadavek referenda.
(Pokud vím, ještě nikomu se nepodařilo uvést jediný konkrétní případ,
v čem je tento režim demokratičtější než ten dřívější. Jediný uváděný
argument, že dnes ti, kdo mají peníze, mohou cestovat do zahraničí
kdykoli se jim zachce, také poněkud selhává na tom, že to mohli dříve
například řezníci a veksláci také. Navíc je zde posun v tom, že dřív
se tomu říkalo korupce, a nyní svoboda.)
Praseidentem se stal Havel z Hrádečku. Jeho volba tehdy USA ani
nepřišla moc draho. Uvádí se, že osobám, které Havla podporovaly,
vyplatily celkem 400.000 dolarů.
Nikdo nemá Havlovi za zlé, že když mu byly čtyři roky, Heydrich jej
kolébal na kolenou a říkal: "Z tebe bude dobrý Němec." (Zde musíme
Heydrichovi přiznat, když už nic jiného, tedy jisté předvídací
schopnosti. Těžko později někdo hájil německé zájmy víc, než právě
Havel.) Tehdy, jako malé dítě, z toho nemohl mít rozum. Problém je
spíše v tom, že rozum nedostal ani později, a když se dostal k moci,
nenavázal ani tak na politiku "státního presidenta" Háchy, ale právě
na protičeskou a protislovanskou politiku Heydrichovu. Někomu se může
až zdát, že se stal jakýmsi Heydrichovým pohrobkem.
(Havlovu politiku by tedy bylo možno zjednodušeně zhruba shrnout
jednou větou: Češi mu zabili strýčka Heydricha, který ho kolíbal na
kolenou, a tak se teď mstí.
Ze skutečnosti, že byl někdo, jako například Havel, ve vězení, bych
toho raději moc nevyvozoval. To byl Hitler také. A Havel tím mimo jiné
navázal na takovou tradici svého předchůdce Husáka (nehledě na, za
krále se prohlašujícího, Matyáše Hunyadiho). Podobně bych moc
nevyvozoval ani z údajného disidentství. Nenáviděný rakouský ministr
vnitra Bach byl původně také hrdinou z barikád revolučního roku 1848,
který rychle přešel na druhou stranu. A tak není divu, že jsme mohli
občas zaslechnout místo starého: "dej si bacha" i novější verzi: "dej
si rumla"...)
Hned na začátku roku 1990 se začalo po vzoru prvního "protektorátu"
psát Česko-slovensko s pomlčkou. Podobně jako tehdy se hned také
začalo s přípravami na rozdělení země, na obnově slovenského "štátu".
(I když na druhou stranu je třeba poznamenat, že například Ján
Čarnogurský podporoval rozdělení země z toho důvodu, že jako
pravoslavný věřící chtěl, aby se Slovensko dostalo z vlivu nové
prořímské garnitury.)
Navenek byl předstírán konflikt mezi Klausem a Mečiarem, kteří, ačkoli
by jinak u voleb jistě propadli, za dané situace získali ve volbách
roku 1992 každý ve své zemi naprostou většinu - jako domnělá protiváha
toho druhého.
Hned na to došlo 1.1.1993 k opětovnému rozdělení Československa na
obdoby "protektorátu" Böhmen und Mähren a slovenského "štátu".
Politici, kterým se zmíněnou hrou podařilo, že byli zvoleni do
československých institucí, pak aniž by byly provedeny nové volby,
vládli v nově vzniklých zemích, k čemuž měli mandát asi tak stejný,
jako svaz zahrádkářů. Do příštích voleb se jim však podařilo veřejné
mínění natolik zmanipulovat, že se jejich pozice stala téměř
neotřesitelnou.
(S výjimkou jediného otřesu, po kterém došlo ke jmenování Tošovského
vlády, jejíž všichni členové údajně byli členy Vatikánem řízených sekt
- šlo by tedy o jakýsi unáhlený pokus Vatikánu o puč. Tento otřes byl
ale natolik krátkodobý, že po sobě nezanechal žádné výraznější, ani
negativní, ani pozitivní stopy. Přes neúspěch tohoto puče je však
česká politika stále pod daleko větším vlivem Vatikánu, než by kdokoli
čekal.)
Dnes můžeme slýchat, že Masaryk, aby vymohl vznik Československa,
západu nalhal, že Češi a Slováci jsou si podobní, ačkoli to nebyla
pravda, a že proto společný stát nemohl fungovat. Rozdíly tu jistě
jsou - ale ne větší, než mezi Němci dvou sousedních okresů. Jak by
potom mohlo existovat Německo? Je možné, že se Masaryk inspiroval
právě příkladem Německa, na základě kterého usoudil, že by soužití
Čechů a Slováků neměl být problém. Bez vnějšího zasahování by také
nebyl.
Vážnějším problémem u Masaryka byl jeho posun "od Tábora
k Chelčickému", od hesla "Tábor je náš program", které razil ještě
v roce 1918, k falešnému humanismu. V tomto duchu bylo také husitské
heslo "pravda vítězí nade vším" nahrazeno zkráceným a méně určitým
"pravda vítězí" (...tedy možná, za jistých okolností...).
S touto Masarykovou změnou souvisel i jeho odklon od pravoslaví.
(Pro úplnost si připomeňme, že československá pravoslavná církev
přijala srbskou církevní jurisdikci, pod kterou tato oblast spadala
již v době Rakousko-Uherska.)
Po roce 1989 byla zahájena systematická likvidace ekonomiky. Hrubý
domácí produkt na osobu, který Československo před listopadovým
převratem řadil někam mezi Itálii a Anglii, během několika let poklesl
na jednu čtvrtinu a stále klesá.
Po roce 1989 bylo vyvlastněno nejvíc majetku v historii. Tolik, že
roku 1948 se o něčem takovém nikomu ani nesnilo. Uvádí se, že to byl
největší přesun majetku v historii lidstva bez boje. (Nešlo tedy jen
o nějakou "loupež století", jak se někdy z neznalosti vykládá. Mohli
bychom mluvit o ODSizení majetku.) Hodnota výrobních a nevýrobních
prostředků v ČSSR k roku 1989 se vyčísluje na 2.600 mld Kč. Problém
ovšem je, jakou hodnotu tehdejší koruně přisoudit. Dále je ještě třeba
přičíst veškerý osobní majetek, o který byli připraveni občané
(likvidace všech úspor, de facto vyvlastnění většiny bytů a jiného
majetku, atd.).
Naprostá většina majetku skončila v zahraničí. Ať již v rámci dělení
majetku za tučnou provizi na Slovensku (každoročně tam mizí dalších
pár desítek miliard), na Bahamách, ve švýcarských bankách, nebo jinde.
Došlo k naprostému ožebračení Českých zemí, a toto ožebračování stále
pokračuje. - Další stamiliardy například mizí v dotacích na německou
energetiku, ať již jde o Temelín nebo norský plyn.
Životní úroveň v důsledku toho klesla během krátké doby na polovinu,
a rovněž dále klesá. Rozdíl mezi příjmy v České republice a "v Evropě"
se stále zvyšuje.
Česko bylo také zataženo do NATO. Navzdory tomu, že již František
Palacký říkal, že vstup do říše (tedy i do nynější čtvrté - NATO) je
sebevraždou (dnes bychom asi řekli "konečnou"). - Podobně Karel
Havlíček Borovský říkal: raději ruský bič než německou (dnes bychom
řekli americkou) "svobodu".
Vstup do NATO byl politickým nesmyslem, připomínal spíše "politiku",
která se neřídí heslem něco za něco, ale něco za něco do kapsy.
Logické by totiž bylo, vstoupit napřed do EU, a pak už by se nemuselo
do NATO vstupovat.
Vstupem do NATO byla právě, mimo jiné, možnost tolik proklamovaného
vstupu do EU zablokována. USA tolik toužily po českém území, které
chtěly získat pro své válečné operace, že stačilo slíbit, že Česko
vstoupí do NATO, až bude členem EU, a bylo by do EU okamžitě přijato.
- Pak se už vždycky mohla najít nějaká výmluva, že pro vstup do NATO
"nejsme připraveni". Je možné, že šlo i o sabotáž vstupu do EU. Nechci
se EU nijak zastávat, ale i kdyby členství v EU a zároveň nečlenství
v NATO Česku neposkytlo lepší pozice, dal by se tak alespoň trochu
"podvratný" příklad ostatním evropským zemím. Dnes proto není otázkou,
jestli Češi do EU chtějí nebo jestli to pro ně bude výhodné, ale
- i v případě, že by to výhodné bylo, jestli mají na něco takového po
vstupu do NATO morální právo.
Přinejmenším bylo možné licitovat, a ne okamžitě přistoupit na to, že
bude Česko do NATO platit větší příspěvky než čtyřikrát větší
Španělsko. ...Přesto se Česko žádným "plnoprávným partnerem" nestalo
- podle toho, že přes členství v NATO byli v roce 1999 Češi v Německu
de facto prohlášeni za méněcennou rasu a bylo rozhodnuto, že mají za
totální nasazení dostat menší částku odškodného než "árijci".
I když na druhou stranu si musíme přiznat, že nevíme, jakou roli ve
vstupu do NATO sehrál mezinárodní nátlak s údajnou "diskriminací"
Romů. Podobně, jako bylo přijetí mnichovského diktátu vynuceno
mezinárodní kampaní ohledně údajné "diskriminace" Němců ze strany
československé vlády, mohl být vstup Česka do NATO vynucen mezinárodní
kampaní ohledně Romů. Mohlo tedy jít o nový Mnichov. Nemůžeme ani
vyloučit, že podobně jako před obsazením zbytku českých území roku
1939, bylo vyhrožováno i bombardováním Prahy. Ostatně letadla tehdy
právě stála připravena k útokům na Jugoslávii...
Každopádně 12. března 1999 zanikly podpisem v americkém městě
Independence (Nezávislost) poslední stopy české nezávislosti.
Tato nezávislost je dokonce okleštěna ještě víc, než byla za
nacistické okupace. Na rozdíl od doby "protektorátu" Böhmen und
Mähren, kdy byla zrušena vojenská povinnost a české obyvatelstvo
nemuselo rukovat do wehrmachtu, a zůstalo jen profesionální vládní
vojsko o 6.000 vojácích, dnes vojenská povinnost existuje a Češi do
okupační armády rukovat musejí.
(Rozdíl proti nacistické okupaci je i ten, že na rozdíl od tehdejší
doby se dnes na některých školách žákům dávají učebnice už
"profesionálně" začerněné. - Za 1. protektorátu se učebnice prodávaly
nezačerněné a žáci ve škole si pak podle instrukcí učitele určená
místa začerňovali sami - zředěnou tuší, aby bylo možné je přečíst,
a větší části přelepovali - průhledným papírem, aby bylo na text
vidět.)
Po roce 1989 došlo také k hiltonizaci moci římské církve. Římská
církev se dožaduje majetku, který jí nikdy nepatřil (a který je jí
i vydáván), požaduje zrušení Josefových patentů, dere se k moci.
Tyto požadavky, vrátit se do doby před josefínskými reformami, tedy do
doby o více než před dvěma sty lety, svým časovým rozpětím nápadně
připomínají pobělohorskou romanizaci, kdy také šlo o "návrat" do
předhusitských dob, rovněž o více než dvě stě let. Svou nehorázností
také. Ve svém dožadování se majetku, který jí nepatřil, vystupuje
římská církev spíše jako teroristická organizace než jako církev.
Stát vynakládá miliardy na opravu kostelů jakožto kulturních památek,
které pak však jako památky neslouží, neboť římská církev si je zamkne
a používá pouze pro sebe. I platy kléru (vyplácené státem) jsou vyšší
než platy průměrných lidí, ačkoli kleriky nikdo, kromě nich samých, za
nadprůměrné nepovažuje. A tak dále.
Slyšíme pořád, jak byla římská církev u nás v "padesátých letech"
utlačovaná. Opak je pravdou. Na to, jak intenzívně spolupracovala za
války s nacisty, tu byla vůči ní až příliš velká tolerance. Této
ponechané volnosti římská církev v padesátých letech (a už po válce)
vydatně využívala k likvidaci svého odvěkého protivníka - pravoslavné
církve. Po druhé světové křižácké válce bylo pravoslaví systematicky
likvidováno právě udavači z řad římské církve.
Podle toho, jakým způsobem zneužívá římská církev výrazu bartolomějská
noc - termínu, který původně zavedla v rámci terminologického boje na
zlehčení bartolomějského masakru (při kterém povraždila desetitisíce
lidí), a který nyní přenáší na zavření několika klášterů v padesátých
letech, aby sama ze sebe, z masového vraha, udělala oběť - podle toho,
jakým způsobem tento termín ukradla, můžeme soudit, že se již sama
považuje za vítěze a své protivníky za mrtvé.
(Římská církev totiž z nějakého důvodu (uvádí se, že z černomagického)
vždy používá termíny, symboly a další atributy svých poražených
nepřátel. Dominikáni například převzali svůj úbor od vyvražděných
albigenských. Dvouhlavý orel, znak habsburské monarchie, byl původně
znakem byzantského císařství. Poté, co se Římu společnými silami
s Turky podařilo Byzantskou říši zničit, převzala znak "svatá říše
římská národa německého", jak se právě tehdy začala nazývat. Podobně
se římská církev ohání "ekumenou", když výraz ekumenický byl titulem
byzantského patriarchy, a tak dále.
Naskýtá se otázka: V jakém smyslu používá římská církev symbolu
Krista?)
Symbolické je i to, že za vlády Havla, autora divadelních her, bylo
Národní divadlo zcela protiprávně předáno do okupace protirenesančnímu
voršilskému řádu - řádu, který vznikl téměř současně s jezuity,
v podstatě jako jejich sesterský řád. - S jezuity, kteří se vždy
snažili právě divadlo ovládnout.
Znovu se tu objevily snahy, urychlit rozpad ekonomiky ještě opětným
zvýšením porodnosti. Čím jiným jsou tvrzení, že je moc důchodců a málo
dětí? Pokud ekonomika není schopna uživit důchodce, jak by mohla ještě
navíc k nim uživit větší množství dětí? Musíme vycházet z toho, že
česká společnost nemá vyrovnanou demografickou strukturu, ročníky
nejsou stejně silné, a pro zachování ideálního poměru produktivního
a neproduktivního obyvatelstva je vhodné, když se děti rodí v době,
kdy je důchodců málo, a v době, kdy je lidí ze starších ročníků víc,
naopak porodnost omezit. Demograficky vhodné období pro rození dětí
opět bude, až se budou dostávat do důchodového věku slabé ročníky
šedesátých let. Navíc tyto výkřiky o národě důchodců a vysvětlování
poklesu ekonomiky "stárnutím populace", samé to "kdo na ně bude
pracovat?", přišly paradoxně právě v době, kdy se dostávaly do
pracovního věku nejsilnější ročníky z doby populační exploze
sedmdesátých let, v době, kdy na každého odcházejícího důchodce
přicházeli dva mladí uchazeči o práci. Pokud ekonomika nefunguje za
takových okolností, pak už nevím kdy. Ekonomika však zareagovala jenom
růstem nezaměstnanosti. Doufám, že už dnes lidé moc nevěří, že se
ekonomické problémy vyřeší tím, že se budou rodit další nezaměstnaní.
- Dříve bylo výhodné plození vojáků pro vlastní armádu, dnes je
výhodnější přimět konkurenta, aby si naplodil vlastní armádu
nezaměstnaných...
Už ani nepřekvapí, že za vlády "velkého zastánce svobod" byla zavedena
absolutní cenzura - možnost žalovat kohokoli (v nižším sociálním
postavení) za jakýkoliv výrok. Také je velmi rozšířena autocenzura.
(Také šéfredaktor, který byl ochoten otiskovat mé články, měl
autonehodu.)
Třebaže jsou známy přátelské vztahy Karla IV. a srbského cara Dušana,
český okupační diktátor, jak bychom jej mohli nazývat analogicky
k podobným užívaným termínům, Havel v rámci falšování dějin pojmenoval
českou jednotku SFOR, určenou k vyvražďování zbylých Srbů v Bosně,
"Jednotkou Karla IV." Po vzoru "svatováclavských medajlí", které
nacisté za druhé světové křižácké války udělovali kolaborantům, se
pakt čtyř fašistických organizací nazval "Svatováclavskou dohodou".
Pod heslem demokracie se buduje společnost, kde "všichni jsou si
rovni, někteří však více".
(Například snahy o zavedení školného také nejsou ničím jiným než
snahou zavést, analogicky jako tomu bylo v případě dřívějšího
"dělnického původu", jako hlavní kritérium pro přijetí na školu, pro
změnu prasečkářský původ.)
V rámci "rozděl a panuj", ve snaze zamezit komunikaci mezi lidmi, bylo
jízdné a poplatky za telefon zvýšeny tak, aby se tyto služby staly pro
lidi s průměrným příjmem v podstatě nedostupné. (Také je tu zarážející
provázanost těchto služeb s organizovaným zločinem.) "Kapitalismus"
přinesl i zrušení veřejných záchodků - aby člověk "na jednu nádrž"
nedošel moc daleko. Schránky na dopisy byly v podstatě změněny na
schránky na bankovní výpisy.
Vymýšlejí se speciální extra daně na kopírování, které v době údajné
informační revoluce znemožňují používání xeroxu podobným způsobem,
jako v době údajné renesance zákazy habsburských okupantů znemožňovaly
používání knihtisku.
Podobně jako jinde v "demokratickém" světě, i zde dochází k umělému
rozdělení lidí na ty, kteří práci mají a kteří jsou nuceni pracovat do
úmoru, a na ty, kteří práci nemají - aby byli deprimováni pro změnu
zase tím. A tak přes obrovskou nezaměstnanost, dnes Češi tráví nejvíc
času v práci na světě! (V roce 2000). A rozhodně ne za nejvíc peněz.
Uměle se vytvářejí rozdíly i mezi důchodci. - Každou úpravou důchodů
narůstá rozdíl mezi nízkými a vyššími důchody.
Pokud jde o změny v politické terminologii, zdá se, že výraz
demokracie se již téměř důsledně používá pro fašismus.
"Normalizace" sedmdesátých a osmdesátých let vykonala své. Obyvatelé,
navenek projevující nespokojenost s režimem, byli již natolik
nalomeni, nakloněni tomu, podřídit se moci, a bránily jim v tom již
jenom ohledy, "co by tomu řekli známí", že stačilo v roce 1989
přejmenovat Státní bezpečnost na pravici, čímž se stala "společensky
přijatelnou", a lidé hned začali poslouchat své staronové pány jako
hodinky.
Jelikož všechny parlamentní strany, až na komunistickou, svou podporou
natismu ztratily charakter politických stran a nabyly charakter
teroristických organizací, máme dnes konečně systém jedné strany,
navíc systém jedné strany, která není u moci. Kdyby to nebyla taková
tragédie, bylo by snad i zábavné pozorovat, jak se vládnoucí extrémně
pravicové organizace navzájem na oko napadají a obviňují z levičáctví
a ze socialismu.
Je zajímavé, jak nápadně způsob, jakým pravicové strany, složené
převážně z bývalých komunistů, napadají nynější komunistickou stranu,
připomíná způsob, jakým římská církev útočila na reformované církve.
Je zajímavé, jak se pravicové strany, které převzaly od bývalé
komunistické strany snad všechno špatné, co v ní bylo, brání myšlence,
že by mohly mít nějakou kontinuitu s bývalým režimem. Je sice pravda,
že podobně jako v případě rozdílu mezi předhusitskou a potridentskou
církví došlo i v tomto případě k posunu od politického stylu "kdo chce
s vlky býti, musí s nimi blíti" (mám na mysli například popíjení vodky
wýborové) k systému, kdy se kariéra dělá nastavováním zadků, i tak je
zde ale kontinuita rozhodně patrnější než v případě kontinuity římské
církve, o které, pokud vím, z pravicových politiků málokdo pochybuje.
Vždyť se často jedná o ty samé špatné osoby.
Česká republika je dnes těžce zkoušená okupovaná země, která úpí pod
okupační správou, a podobně jako v případě ostatních evropských zemí,
zatím bez nejmenších stop po nějakých náznacích na změnu.
Krátce řečeno: Z Čech se stala "země, kde zítra znamená za hodně
dlouho".
Žijeme v podivné zemi, kde jsme svědky velkých Palachových oslav, ale
všechny případy, kdy se lidé upálili na protest proti novému režimu,
tento "demokratický" režim - na rozdíl od dřívějšího "totalitního"
- zatím vždy ututlal.
Žijeme v zemi, kde jsou neustále omílány hrůzy padesátých let (ovšem
bez toho, aby se po pravdě dodalo, že byly inscenovány západem), a to
přesto, že v padesátých letech přišlo o život asi 1000 lidí, přičemž
za nového "demokratického" režimu jich, podle údajů zveřejněných
i v televizi, beze stopy zmizelo několik desítek tisíc. (Kromě
oficiálně uváděných vražd, autonehod a jiných "nehod".)
Donekonečna je připomínán případ Milady Horákové, jediné ženy
odsouzené v procesech padesátých let k smrti, za situace, kdy je ročně
prodáváno několik tisíc dívek sadistickým úchylům "na jedno použití".
- A každou chvíli můžeme i ve sdělovacích prostředcích sledovat soudní
procesy, které sice nejsou nazývány politickými, ale na kterých je
opravdu těžké najít cokoli nepolitického.
V poslední době začíná být také módou, nerozlišovat naše a německé
mrtvé z druhé světové křižácké války, nerozlišovat útočníky od obětí.
Za černomagického obřadu byly pohřbeny do masového hrobu i pozůstatky
vojáků padlých na obou stranách v bitvě na Bílé hoře, tedy jak
křižáckých útočníků, tak obránců renesance.
Fašizující tendence v Čechách nyní vrcholí mimo jiné snahami o zničení
sochy Jana Žižky na Vítkově.
Velmi symbolická je i skutečnost, že pro mezinárodní fašistický
kongres (IMF) v roce 2000 byl vybrán právě Vyšehrad. - V případě
demonstrací pak tudíž šlo o, předem k neúspěchu odsouzené, dobývání
fašisty obsazeného Vyšehradu. Místa tak spjatého s historií českého
národa, místa, které jako jediné nebylo dobyto ani za polské okupace
na začátku druhého tisíciletí, a naopak, jehož dobytím na křižáckých
okupantech později začaly dvě nejslavnější období české historie - jak
doba husitská, tak doba poděbradská.