Vesmírné zákony jsou informace, pomocí nichž můžeme uvidět Boží impuls všude a ve všem. Když se nad nimi začneme zamýšlet a uvedeme je postupně do života, můžeme ve všem najít pozitivní jádro. Můžeme pochopit smysl mezilidských vztahů, smysl našeho života jako takového, můžeme se začít orientovat v tom, kam svým životem směřujeme, a zbavit se toho, co nás dosud ještě trápí. Když si je vpustíme do života, můžeme začít vycházet ze tmy ega na plné zářící slunce! Vesmírné zákony mohou být i jakýmsi "měřítkem", kam jsme právě svým vývojem došli.
Věty - Vesmírné zákony, které se ke mně dostaly, jsou jednoznačné, chronologicky řazené, uspořádané do bodů. Dokonale na sebe navazují a týkají se vývoje zde na Zemi.
Kdybychom podle nich běžně žili, kdybychom se je naučili a respektovali je, byl by tu brzy ráj na zemi. Jak je to možné? Vesmírné zákony jsou totiž jasným vodítkem, jak si odžívat svou zápornou karmu. Když pochopíme jejich poslání, dojde nám to, co je řečeno v úvodu:
Všechno, co nás potká a co se nám příliš nelíbí, je naše záporná karma. Záporná karma však neznamená ve své podstatě nic špatného. Ovšem špatně se nám z ní může udělat, když v ní neuvidíme nebo alespoň nevytušíme pozitivní jádro. Potom i ve slunečném dnu zůstaneme ve tmě.
Vesmírné zákony jsou informace, pomocí nichž můžeme uvidět Boží impuls všude a ve všem. Když se nad nimi začneme zamýšlet a uvedeme je postupně do života, můžeme ve všem najít pozitivní jádro. Můžeme pochopit smysl mezilidských vztahů, smysl našeho života jako takového, můžeme se začít orientovat v tom, kam svým životem směřujeme, a zbavit se toho, co nás dosud ještě trápí.
Když si je vpustíme do života, můžeme začít vycházet ze tmy ega na plné zářící slunce!
Vesmírné zákony mohou být i jakýmsi "měřítkem", kam jsme právě svým vývojem došli. Když se totiž do nich začteme, je nám hned jasné, co z nich už žijeme a co naopak nechápeme. Něco chápeme dobře. Ale určitý bod, třebaže si jej přečteme pomalu, pozorně a opakovaně, nám nemusí říkat vůbec nic. Dosud mu ani trochu nerozumíme. Tomu se nedivme, tak to je. Vesmírné zákony jsou "učivem", a když teď jsme pomyslně ve druhém ročníku vysoké školy Lásky a pravdy, nemusíme rozumět tomu, co přijde třeba v ročníku čtvrtém. Nedělejme vědu z toho, že něčemu vůbec nerozumíme. Mysl stáčejme veskrze pozitivním směrem - chvalme se za to, co zvládáme. A co umíme jen částečně, nad tím se zamýšlejme a v běžných každodenních situacích si to upevňujme.
Když zvládneme bod 1 do určité hloubky, když se nad ním budeme zamýšlet a v praktických okamžicích života si uvědomíme, jak dalece my sami či lidé kolem umíme podle něj žít, automaticky se tím posuneme k bodu 2. Ten je třeba ještě právě teď pro nás nejasný. Ale budeme-li se nad ním zamýšlet ve spojitosti s bodem prvním, bude se nám i druhý bod více a více projasňovat.
Já jsem celé ty roky nedělala nic jiného!
Zhruba před osmi lety se ke mně v jednom období dostalo prvních deset bodů Vesmírného zákona. Závěrečné tři body přede mnou zůstaly tenkrát ještě utajené. Dnes už vím, proč tomu tak bylo. Stěží jsem tenkrát chápala smysl i těch prvních deseti bodů. Uvědomovala jsem si sílu, která z vět tryskala. Dokonce se mi stalo, že jsem si je po několika dnech šla přečíst a divila jsem, co jsem to napsala. Informace to byly tak kouzelné a vzrušující, že jedno moje nadšené aha! následovalo za druhým. Tak takhle to tedy je! Vždyť jsem si to celý život myslela! Všechno bylo najednou tak jasné a jednoznačné.
Celý jeden rok jsme se s kamarádkou bod za bodem učily podle nich žít. Zjistily jsme, že máme klíč ke všem trápením! Nebyla jediná oblast, kterou bychom pomocí Vesmírných zákonů nemohly rozluštit - jako když matematik či chemik objeví nový vzorec a nadšeně si ověřuje, jak perfektně funguje.
Kdybych chtěla Vesmírné zákony srovnávat se vzorcem či postupem řešení v technickém oboru, jeden rozdíl tu je. Když matematik narazí na určitý problém, použije k řešení úlohy matematický vzorec. My jsme jako vodítko k řešení a rozluštění použily Vesmírné zákony. Potud je postup shodný. Rozdíl je však v tom, že matematik vypočítá úlohu, a tím má hotovo. My jsme pomocí Vesmírných zákonů rozšifrovaly problém, našly řešení a věděly, že to tak je. Ale na rozdíl od matematika jsme dál musely pracovat se svými city, které i přesto, že mysl věděla, že řešení je v Řádu a správné, ego se s tím nechtělo smířit a podsouvalo nám bolest.
Srdíčko za informacemi pravdy pokulhávalo, neumělo je přijmout a bolelo.
Nastala fáze uvedení pravdy do praxe odhalením citů.
Je to, jako kdyby po vypočítání matematické úlohy, po zjištění výsledku, ještě nebyl konec, ale čekala by nás další fáze. A tou by bylo vyléčení našich negativních pocitů.
Uvedu příklad: Podle Vesmírného zákona dostal každý člověk svobodnou vůli. Má právo o sobě rozhodovat tak, jak chce. Jednotlivec má tedy právo rozhodnout si třeba to, s kým bude žít, s kým se milovat, s kým chodit nebude, s kým se milovat nebude. A teď si představte okamžik, kdy vám váš milý, se kterým tři roky chodíte a milujete se s ním, oznámí (a má na to z vesmírného pohledu plné právo), že se rozhodl žít sám, případně že se rozhodl žít a milovat se s jinou ženou. V tom okamžiku nám to rve srdce z hrudi.
Teorie Vesmírných zákonů nás vyvádí z mlžení ega, které nám vždy a všude, když si jen trošičku nedáme pozor, podsune bolest jako možnou variantu, jak žít náš život. Čert v nás nám nakuká, že v sobě máme prázdnou díru a že Láska a Bůh nejsou!
Skutečně můžeme jít v životě z bolesti do bolesti a nevědět - tedy žít nevědomě. Bez vědomého přístupu k životu jsem takto živořila mnoho let. Teorie, která nám lidem chvátá na pomoc v podobě Vesmírných zákonů, však neznamená, že budeme laxní a otupělí a že se z nás stanou roboti, kterým o nic nejde a kteří trpně přijmou, co je potkává, jako nutné zlo, protože je to tak v Řádu. Kdepak. Pravý opak je pravdou!
Hloubka, která je v těchto informacích ukryta, nabízí bez složitostí a mlžení cestu, která je pro nás lidi voňavá a dobře schůdná, a tou je cesta Lásky.
On je totiž nesmírný rozdíl mezi tím, zda jsme na 20% harmoničtí a z 80% námi cloumá bolest ve formě vzteku, nejistoty, lítosti, vin, nebo zda jsme na 99,9% harmoničtí a místo vzteku, nejistoty, lítosti, vin a podobných lidských vlastností žijeme své dobré vlastnosti: dobrosrdečnost, moudrost, rozvahu, klid, snášenlivost, trpělivost, nadhled, smířlivost, dobrotu srdce i mysli. Potom i každé naše rozhodnutí bude z 99,9% prodchnuto naším vnitřním dobrem.
Bloky si můžeme vlastním přičiněním uvolňovat.
Proč nevyužít možností, které se nám v Řádu nabízejí? Bylo by nesmyslné zůstávat v bolesti a trápení, když vyšší nabídka je na dosah ruky. Stačí jen pochopit, jak to udělat, potom s tím začít a už nikdy nepřestat.
Až se naučíme žít jako Člověk, tak si všechny tyto své úžasné dobré vlastnosti ponecháme. A navíc místo bolesti a nepochopení, místo našeho vnitřního čerta, který nás jako testovací zařízení provázel na každém našem kroku, místo tohoto škodolibého životního druha setrváme v pochopení, v moudrosti, v nadčasovosti. Absence zlých vlastností a dotažení našich kladných vlastností na vyšší úroveň, tomu se říká život v lásce universální.
Svou pracovitostí si vytvoříme takovou duchovní ochranu, že budeme v každém okamžiku vědět, které rozhodnutí zvolit, aby bylo nejprospěšnější pro dobro naše i druhých.
To není život suchara a hlupáka, to je život v moudrosti a radosti a v pěkných lidských vlastnostech. Život očištěný od zloby, nenávisti a bolesti.
Svobodně se rozhodněme pro cestu dobra
Dokud žijeme jako lidé s malým l, můžeme o tomto stavu jenom snít a představovat si, co to je. Vězte, že takto - v lásce universální - "funguje" Bůh. Tím, že vytváří v nás i všude kolem nás prostředí absolutního Dobra, které je nám všem k dispozici jako srovnání, kde právě na své cestě vývojem jsme, dává nám možnost zjistit, co je třeba na sobě ještě vylepšit.
Bůh však za nás nikdy nic neudělá. Svou Božskou Vůli nikdy nenapře proti naší vůli lidské s cílem, aby naše rozhodnutí nějak pozměnil či zvrátil. Chápete, že tím, že to nedělá, nás nechává svobodně a po svém, byť třeba nedokonale, rozhodovat a konat, a že nám tím pomáhá více, než kdyby něco za nás udělal? A navíc máme všichni tu milost, že žijeme v prostředí příčiny a následku, takže to, co vytvoříme, se nám záhy vrátí a my se z toho můžeme krásně poučit.
Všichni máme svou svobodnou vůli a můžeme ji uplatňovat, jak chceme.
Jak snadné. A. Einstein říkal, že pravda je jednoduchá a krásná. Já mu za to blahořečím. Je tomu skutečně tak.
Pro mě osobně Vesmírné zákony znamenaly absolutní obrat v mém životě: z nejistoty do postoje Já vím. Z pozice člověk ke Člověku. Jejich poctivou aplikací v praxi se mi začaly otevírat nové a nové obzory a především jsem začala poznávat, jak svou svobodnou vůli využít k tomu, abych se z vychýlení - z bolesti - navracela zpět do Řádu. Jak svou nedokonalou lidskou vůli dávat do souladu s vůlí Vyšší, jak se sjednocovat s Vědomím.
Díky Vesmírným zákonům vím, jak rozpoznat v běhu životních událostí svou právě probíhající učební látku, jak uvidět vždy a všude, za každých okolností, svou negativní karmu, která se jako přízrak zdvihla z dějin věků dávno minulých a je tu postavena přede mnou jako nekonečně vysoká neprostupná zeď a chce, abych ji už konečně odžila. O tomto všem je tato knížka: jak vycházet z nevědomí, ze smutku a bolesti "na lepší", jak si odžít svou zápornou karmu minulou a další si už do budoucnosti nezpůsobovat.
Vesmírné zákony v praxi
Když jsem se dozvěděla prvních deset bodů Vesmírného zákona, nechal mě vesmír zhruba pět let, abych si s nimi poradila, jak umím. Zdálo se mi, že oněch deset bodů je jakýmsi základem, který je shodný pro všechny lidi na Zemi a že další body si z toho každý vyvodí individuálně sám. Jak je vidět, mýlila jsem se. Když si přečtete závěrečné tři body, vidíte, že jejich šíře je tak nekonečná, že zaručuje individuální možnost volby úplně každému, leč je jednoznačně dáno, k čemu my lidé na planetě Zemi směřujeme.
Všechny informace obsažené ve Vesmírných zákonech až neuvěřitelně zapadaly do "učiva", které jsem celý život probírala. Doma při hádkách rodičů jsem už od nejútlejšího věku bytostně cítila, že to musí jít udělat nějak jinak, aby lidé žili v lásce - jen jsem nevěděla jak. Trápila jsem se tím, přemítala jsem o tom a přeříkávala jsem si, co by měla říci maminka při hovoru s otcem a co on, aby se dohodli. Viděla jsem, kde dělají chybu, kde je ten startovací moment, který je vede k hádce, ale samozřejmě, že jsem za ně nic udělat nemohla. Prostonala jsem celé dětství - prodělala jsem bezvědomí, nemoci srdce, záněty v uchu, opakující se angíny. Kdo se již na nemoci začal dívat jako na volání duše, že něco není v životě v pořádku, tomu je jasné, proč jsem stonala zrovna takto. Prokousávala jsem se vztahy v rodině a vězte, že to nebylo učení jemné - v naší rodině se potkala čtyři silná ega: já Beran, matka Lev, sestra Kozoroh a otec Býk.
Na střední škole jsem milovala psychologii, četla jsem knihy o partnerství, o vztazích mezi lidmi, ale stále to nebylo úplně ono. Stejnou otázku: "Jak se s lidmi dohodnout, jak žít tak, abych druhým neubližovala a aby mě ani oni nezraňovali?" jsem si kladla i v manželství a v zaměstnání. Několik měsíců jsem proplakala nad slovy prvního dílu Walschovy knihy Hovory s Bohem, kde píše, že "vztahy nás ale nemusejí zraňovat. Nějakou část života nás třeba zraňují, to je možné, ale jednou přijde okamžik, kdy nás zraňovat přestanou." Ze všeho - z dětství, ze studií, z knih... - na mě jukala pravda a současně víra, že to nějak musí jít, ale všechno bylo jen naznačené, částečné, nehotové.
Až přišly Vesmírné zákony a udělalo to "klap".
Vesmírné zákony začínají slovy: "Každý (dospělý a svéprávný) člověk dostal (od Boha) svobodnou vůli, tudíž právo o sobě rozhodovat."
Člověk, který se v Indii rozhodl, že se dechovými cvičeními dostane do náruče Boží, také uplatňoval svou svobodnou vůli. Žil plně podle prvního bodu Vesmírného zákona, ale dopadl dost bledě. Proč Bůh nějak nezasáhl, aby ho zachránil?
Představte si Boha, který nám lidem dá jako dar do vínku svobodnou vůli a řekne: "Tady máte, lidé, svobodnou vůli, což znamená: dávám vám právo si o sobě rozhodovat." Toto právo jsme skutečně od Boha dostali.
A pak za týden, za rok či za sto padesát let Bůh řekne: "Ale vy některé věci děláte špatně, tak já vám vaši svobodnou vůli vezmu, odeberu si ji zpět. Nenechám vás přeci dělat takové věci, kterými byste si mohli ublížit." A nenechá muže v Indii provádět dechová cvičení. Nějak zasáhne, aby se ten člověk nezbláznil.
Teď ale cítíme rozpor: dal nám Bůh skutečně svobodnou vůli, abychom si my lidé dělali cokoli, nebo když jde do tuhého, tak nám naši svobodnou vůli odebere a podsune nám vůli svou?
Když se rozhodujeme jenom podle své lidské vůle a nekonfrontujeme se s vůlí Boží, nemusíme učinit dobré rozhodnutí.
Svou lidskou vůlí můžeme zplodit úplný paskvil. Vzpomeňte na Hitlera a jemu podobné: nedělali nic jiného, než že uplatňovali svou svobodnou vůli bez pokory, tedy bez pomoci Boha. Protože my lidé jsme nedokonalí, a nejsme tudíž úplně oproštěni od svého egoismu, rozhodujeme se svou svobodnou vůlí nedokonale.
2.4. Kresba:
Kdo si nedá záležet, může život promarnit: třeba žít z 97% v oblasti nepravd
I Hitler mohl činit moudrá rozhodnutí v Řádu. Stejně jako každý žijící člověk byl obdařen duší, měl v sobě tudíž odlesk absolutní čistoty. Jenže jeho nic moudřejšího nezajímalo. Jel si ve své hrubosti, držel se pokynů temna v sobě, nesledoval cestu Dobra, ale egoismu. Svou 3% dosaženou harmonii prohlásil za vrchol a navíc ji vnucoval i ostatním.
Jsme na tom všichni stejně. Není jediného člověk na světě, který by vždy plodil dokonalé rozhodnutí. Knížky psané lidmi, jejich názory, práce, kterou se zabývají, všechno, co z nich vychází, to vše je do určité míry pravdivé a současně částečně pod taktovkou ega, tedy ne zcela správně uchopené, chybně formulované, popletené, zkrátka chybné. Pokládám řečnickou otázku: neměli bychom tedy s rozhodnutími počkat do doby, než budeme dokonalí, než bude naše vůle a naše rozhodnutí v jednotě s vůlí Vyšší, tedy bez stínu nedokonalosti? To je samozřejmě holý nesmysl! Naše cesta vývoje je postupná a my musíme mít odvahu činit dílčí kroky, rozhodovat se a pokud zpětnou vazbou poznáme, že naše rozhodnutí nebyla správná, můžeme se z chyby či z více chyb poučit a příště to udělat lépe.
Může nás jen potěšit, že čím bude naše cesta životem upřímnější, pravdivější a láskyplnější, tím více budou i naše rozhodnutí ta pravá, až se k dokonalosti dopracujeme. Čím menší je v nás ego, tím více je naše svobodná vůle v jednotě s Řádem.
Když znovu položím otázku, zda nám Bůh naši svobodnou vůli v kritických okamžicích, kdy si moc ubližujeme, odebere a místo naší svobodné vůle nám dá vůli svou, umíme na ni už všichni odpovědět: To nikdy nedělá. I když si možná někdo řekne: "No, nebylo by to špatné; sami bychom za nic nezodpovídali, o nic bychom nemuseli ani tak moc usilovat. Bůh by nás tahal z bryndy a zachraňoval by, co by se dalo." Ne, tak by to nebylo správné! Ten, kdo rozhoduje, ten má taky zodpovědnost. A kdyby za nás rozhodovala Vyšší moc, přebírala by tím zároveň zodpovědnost i za naše životy! Ale tak to nejde. Tak to tu na Zemi nefunguje, tak to není.
Naše svobodná lidská vůle je nad vůli Boha.
Když my si rozhodneme něco, co není ve shodě s Boží jemností, když děláme něco, co je v rozporu s Řádem, neseme si za to sami plnou zodpovědnost a na své kůži pocítíme i následky.
Když už teď víme, že On za nás nic určitě neudělá, nějak to zvládneme sami.
Boží velikost spočívá totiž v právě v tom, že je absolutně neagresivní,
že zkrátka "jenom" JE.
JE stále a nabízí nám tím možnost srovnání,
jak na tom v tom či onom okamžiku jsme my.
Srovnání sama sebe s moudrostí absolutní znamená, že jsme schopni uvidět, jak na tom jsme, v čem děláme chyby, v čem ještě máme hrubé či malé nedostatky. Kdyby Bůh nějak poskakoval a postrkoval nás tam a tam, všechno by tím pokazil.
Jeho velikost je skutečně právě v Jeho stabilitě, trvalosti, neměnnosti.
Vždyť on nás tím nepřímo, leč velice výmluvně vede k tomu, abychom se mu snažili vyrovnat. Bod Žiji v Bohu. Jsem. znamená, že jsme pochopili, jak žít, jak se vyvarovat agresivity, jak svou svobodnou vůli používat správně, jak vše zvládat s bravurností, neagresivně - přesně jako On. Jak se z pozice člověk s malým č posunovat výš.
Když jsem o zlu hovořila jako o energii aktivní a Boha popisuji jako veličinu pasivní, rozhodně to neznamená, že zlo má svou zdánlivou aktivitou nad Bohem nějakou převahu. Tak tomu není. Když si nedáme pozor, zlo v našich životech skutečně vládne. Využije každé naší skulinky v rozhodování. A jsme-li jen malinko laxní, nemoudří - lekneme se či si dovolíme projevit nějakou svou zápornou vlastnost, zlu stačí setinka vteřiny a natlačí se do nás tak, že se pak následně nestačíme ani divit, jak rychle jsme se rozložili a padli na kolena.
To je stav, který líčila paní Anna, když jí projel osten žárlivosti. Bylo to tak rychlé, že z toho byla celá pryč. Její mysl ihned přidala vzpomínky z minulosti, kdy došlo k podobné situaci a kdy ona už tenkrát svého muže z nevěry podezírala. Zlo si ji zcela podalo. Říkala, že v tom okamžiku v sobě skutečně cítila jen bolest a dál prázdnou díru, že žádného Boha, žádnou jeho pomoc neviděla.
Vrátím se k "učivu" z první knížky. Když chceme pociťovat pomoc a podporu Boží, musíme pro to něco udělat. Chce-li člověk, který se najde v pozici oběti, tj. kritizuje, pomlouvá, šíří tzv. poplašné zprávy o tom, co se kde komu stalo špatného, říká záporné věty, sobě ani druhým neodpustí, v životě začít pociťovat něco lepšího než dosud, nesmí se tímto druhem projevu před pomocí Boží uzavírat.
3.4. Kresba:
Neveselá oběť
Nikdo se nemá co zlobit, že je nemocný nebo že se mu to či ono nedaří. Pozici "oběti" hrajeme my sami! Teprve až nás přestane bavit, máme šanci z ní vyjít tím, že slova naplníme pořádnými skutky.
Nikdo nás z pozice oběti nemůže "vyndat".
Jak už víme, neudělá to ani Bůh. Jeho pomoc je hodnotnější než taková, že by za nás něco dělal. On nám signalizuje, jakou má velikost On, a zároveň nás skrze své posly učí, že to samé, co má v sobě On, máme v sobě i my. Vzpomeňte si na Ježíše Krista: učil nás, že máme v sobě možnosti stejné, jako má Bůh.
Každý z nás, kdo okusil kapičku z Boží velikosti, každý kdo byť jedinkrát na malou chvíli vystoupil z pozice člověk do postoje Člověk, kdo pochopil víc než ostatní - a je jedno, ve které oblasti - má povinnost: skrze svůj život lidem okolo signalizovat, že nejen on, ale všichni toho mohou dosáhnout, a že mohou zvládnout i věci další. Žijeme z jediného důvodu: abychom objevovali Boha v sobě a vyjevovali přes poctivou práci Jeho - či své? - Dobro.
A k tomu všemu máme všichni bez výjimky v první řadě svou svobodnou vůli.
Je to základ, je to prvotní a nezměnitelné právo, s nímž jsme sem na Zem přišli.
Svobodně se můžeme rozhodovat, jak chceme, s tím,
že následky svých rozhodnutí si neseme na svých bedrech sami.
Abychom svou svobodnou vůli uplatňovali rozumně, abychom s ní pomáhali a ne ničili sebe i druhé, k tomu máme k dispozici pomoc nejvyšší - Boha, tu stabilní a neměnnou sílu. A reakcemi na ni zjišťujeme, co je správné a co není.
Nyní k vám nechám promluvit první část Vesmírných zákonů s tím, že dále se budeme především věnovat prvnímu a druhému bodu, kterým je právě dar svobodné vůle. Naše lidská svobodná vůle je něco kouzelného. Bůh není zodpovědný za to, co my z vlastní vůle zplodíme. Pouze my sami za všechno neseme odpovědnost a pak také samozřejmě i následky. Je až komické, jak jsme tvrdošíjně nepoučitelní a kolikrát už jsme jako jednotlivci či skoro celé národy skončily v propadlišti dějin z jediného důvodu: svou vůlí, svými rozhodnutími jsme se odklonili od Božího řádu, a jako by se nechumelilo, děláme to i nyní. Teď, v 21.století, hřešíme v takové míře, v takovém rozsahu a s takovou nestoudností se vysmíváme Bohu, že to tu na Zemi ještě nikdy nebylo. Tím vychýlením je nápad klonování, kdy se chceme stavět do role Boha a určovat, která nová bytost se narodí. Budeme skutečně tlačit Boha k tomu, aby skákal, jak my pískáme? Lidé dobří, to nám nemůže projít!
Nad naším lidským chápáním je skutečně něco, co nás přesahuje!
A Vesmírné zákony mohou být klíčem k pochopení úplně všeho. Bůh a jemné prostředí Řádu je nám toho tichou upomínkou. Až se rozhodneme svou lidskou vůlí zkoumat, co vlastně znamená moudrost, láska, život bez tlaku a násilí, až budeme ve dne v noci toužit po lásce, po moudrosti, až budeme dnem i nocí volat moudrost, jemnost a lásku nejvyšší do svých životů, potom se dozvíme, co znamená Řád, vůle vyšší... A dojde nám, jak je úžasné ji poznávat a řídit se jí. Nikdo nám nenařídí, abychom svou lidskou vůli sjednocovali s jemností Boha. Jen my sami to můžeme být, kdo pochopí, že:
Bez Boha je nám lidská vůle úplně k ničemu.
Zdroj:Osud