Zamlčená historie Ruska

19.10.2011 12:57

Zamlčená historie Ruska

 
Název „Rusko“ (Russia) pochází z jiného slova, „Russea“, které obratem pochází z ještě staršího názvu, „Russenia“ / „Rassenia“. Russenia byla jedna část Slovansko-Árijské Védické Říše (2), a rozkládala se na území západně od Ripejských hor (Ural).

***

Poznámka překl.: v následujícím textu mají některé pojmy poněkud jiný význam, než je jim dnes přisuzován, je myslím na místě malé vysvětlení, pro správné pochopení.

- pojem RASA ve smyslu Véd nemá nic společného s dnešním významem. Zkratka RASA pochází ze zkrácení fráze „Rod Asů (ze) Strany Asů“, neboli „Rod Asů z Kraje Asů“. Z hlediska Véd tedy nemají žádný smysl pojmy jako bílá rasa, žlutá rasa apod. Také se v nich ani na jednom místě nenachází sousloví "Bílá Rasa".  Pojem "Svatá Rasa"  (rusky - Sviata Rasa), měl pro pisatele Véd význam, jež by se dal do dnešní řeči přeložit zhruba jako "Jasné/Moudré Rody Asů (ze Země Asů)". Termín Svatý (Sviaty) neznamenal Svatý v dnešním smyslu, ale význam byl podobný jasný / čistý / moudrý apod.

- v textu je často používán pojem kmen. To by mohlo evokovat ideu primitivnosti, ve spojitosti s často omílanou frází "primitivní kmeny ....". Chápat to takto by opět bylo chybou - kmen byl prostě a jednoduše oragnizační "jednotka" sociální struktury tehdejší společnosti, a neměl žádnou návaznost na vysokou či nízkou kulturní či jinou vyspělost. Kmen se skládal z rodů, a několik kmenů dohromady tvořilo klan.

***

Rusko je jedinečná země, jedinečná v každém ohledu. Vezměte si například, jméno – Rusko (Russia)... a můžete nalézt mnoho vrstev informací, dnes už obyvatelům neznámé. Nemají navíc ani nejmenší podezření, že v názvu jejich země je něco ukryto.

 Název „Rusko“ (Russia) pochází z jiného slova, „Russea“, které obratem pochází z ještě staršího názvu, „Russenia“ / „Rassenia“. Russenia byla jedna část Slovansko-Árijské Védické Říše (2), a rozkládala se na území západně od Ripejských hor (Ural).

 Území na východ od Uralu až k tichému oceánu, ohraničeno ze severu územím s názvem Lukomorie (rozkládájící se až k arktickému oceánu), a z jihu sahajíc až k indii, se nazývalo Země Svaté Rasy (Land of Holy Race – rusky Sviata Rasa). (3). Cizinci však nazývali tuto zemi odlišně. Jedno z posledních jmen daných této zemi ostatními, známé v evropě ještě v 18. století, byl název Velká Tartárie (Tartaria Magna / Great Tartary) (4). Podle prvního vydání britské Encyclopedia Britannica, vydané v roce 1771, to byla největší země/říše na světě. Čtenář který by si dal tu práci a získal přistup k prvnímu výdání z roku 1771, by tam tuto informaci o našel, jakož i mnoho dalších informací o této zemi. V pozdějších vydáních však někdo záhadně tyto informace „opoměl“ zahrnout do vydání.

 Tato říše byla říše Slovanů, kteří se sami nazývali Rusové. Ale žilo zde také mnoho lidí různých jiných národností, kteří měli stejná práva jako hlavní část obyvatel.

 Název „Tartárie“ nemá nic společného s dnešním pojmem „Tataři“, označující turkický kmen. Když se příchozí ptali místních obyvatel kdo jsou, slyšeli odpověď - „Jsme děti Tarcha a Tary (5)“ - bratra a sestry, kteří, podle přesvědčení tehdejších Slovanů, byly patrony a strážci Ruska.

 Toto přesvědčení se nevzalo „odnikud“. Lidé přišli na zemi skrze tzv. hvězdné brány zhruba před 40.000 lety. Mezi hvězdnými poutníky byla i malá skupina skupina vysoce pokročilých humanoidních bytostí, velmi podobných člověku, kteří zformovali něco jako kastu učitelů a byli ostatními nazávaní Ury (Urs). Urové (7) měli vysoké schopnosti za rámec představivosti většiny ostatních, „obyčejných“ lidí.

 Urové se stali učiteli a průvodci ostatním lidem. Chránili původně poměrně malé množství osad „obyčejných“ lidé před predátory, jak dvounohými, tak ostaními. Urové učili lidi a pomáhali jim zváldnout základní technologie, a předali jim vědomosti které lidé v této době potřebovali, jakož i vědomosti které budou pochopeny a potřebné až za tisíce let. Za účelem ochrany a zachování těchto vědomostí, vznikla kasta volchvů (8), kteří měli jako základní povinnost nedopustit, aby tyto předané vědomosti zanikly, a zachovávat je v co nejautentičtější podobě.

 Za tímto účelem volchvové-strážci obdželi dvě runové abecedy, každá z nich byla používána volchvy různé úrovně zasvěcení. Tyto abecedy byla d'Árijská a ch'Árijská runová písma. Pamět na Ury – učitele, byla zachována až dodnes v některých slovech, jako například kultura – kult-UR-a,

což znamená systém morálních a duchovních konceptů, které byly předány Ury.

 Systém dvou kast se odrazil ve jménech, používaných jejich sousedy. Například, většina asijských sousedů Slovansko-Árijské Říše nazývala její obyvatelé „Ur-rusy“, sjednocujíc názvy dvou kast do jednoho slova. Ještě i dnes některé jazyky nazávají Rusy tímto tradičním jménem – Urruses.

 Byla také doba, kdy se názvy slovanských kmenů formovaly přidáváním předpon před kořen „rus“, odrážejíc jednotlivé odlišností daných kmenů, například, Et-rus-kové, P-rus-ové. Předpona „et“ před vlastním jménem Rusů znamená „osvícení rusové“ - nositelé vysoké kult-ur-y. Důkaz jejich existence byl nalezen na severu itálie ve formě kamenných artefaktů - umění a nápisů. Jméno „Prusové“ znamenalo „Perunovi Rusové“ (10), jejich další jméno kterým označovali sami sebe bylo Venedi / Veneti (11) (bojovné kmeny západních Slovanů). Název Prusko se zachovalo ve formě místopísného názvu území kde žili až do 19.-20. století i přesto, že Germánské (Gótské) kmeny dobyly toto území už v 9-10. století n.l.

 Gótské kmeny vyhubili většinu Prusů-Slovanů, asimilovali zbytek a „půjčili“ se jejich jméno. V 19. století pak Prusové sehráli hlavní úlohu při sjednocování německých mini-států do jednoho celku.

 Behěm tisícileté historie slovanů, kteří původně měli společnou kulturu a jazyk, formace názvů kterým jednotlivé kmeny nazývali sami sebe byla ovlivněna množstvím faktorů. V časech Urů všechny slovanské kmeny měli jméno „Ur-rus“. Poté co Urové odešli, funkce kterou zastávali ve společnosti musela být delegována mezi „bežné“ obyvatele.

 Takto vzniklo několik kast: kasta volchvů, nositelů vědění a tradic, kasta profesionálních bojovníků, obránců před vnějším nepřítelem (Varjagů), kasta řemeslníků, zemědělců a pastevců dobytka a podobně. Nad všemi kastami byla dědičná aristokracie. Po zmizení Urů, jednotlivé skupiny přidaly k obecnému kmenovému jménu (Rus) takovou nebo onakou předponu odrážející typ jejich převažující aktivity (Et-rus-kové, P-rus-ové). Pastevci dobytka se takto začali nazývat Skotové, obyvatelé lesů Drevljané, apod.

 Postupem času se jednotlivé kmeny začali izolovat, hlavně jako důsledek poslední doby ledové, kdy na sibiři nastal hladomor a část slovanských kmenů opustila svoji domovinu, hledajíc nové území. Ti, kteří odešli, se začali nazývat podle vůdce (Kniaz), který je vedl. Např. kmen vedený Knížetem Sarmatem se začal nazývat Sarmatové (Sarmatians), ti kteří následovali Skýta se začali nazývat Skýtové (Scythians), a podobně.

 V průběhu času, společné Védické kulturní kořeny se začali odlišovat, jako důsledek toho že jednotlivé kmeny byly vystaveny kulturnímu vlivu původních obyvatel území, kde se usadili nebo které dobyli. Ale takto nevznikly kompletně nové „národy“, byly to pořád ti stejní Slované, kteří se v případě, že se navrátili do své původní vlasti, opět začali nazývat jednoduše Rusy. Přesně z tohoto důvodu „historikové“ dnes nedokáží vysvětlit, například, náhlé a kompletní zmizení Sarmatů a Skýtů ze dějin.

 Tyto kmeny nikam nezmizely, ale, po opětném sjednocení se svým „mateřským“ kmenem, přijali původní jméno podle tehdy uznávaných sociálních tradic. Byly jako jedna „větev“ slovanské „kmenové řeky“, na čas se oddělujíc pod novým jménem, aby se po čase zase připojili k hlavnímu toku. V tomto případě vlili po čase zpět do hlavního toku „čerstvou krev“ , zatímco mnohé jiné „kmenové větve“ opustili „puvodní koryto“ natrvalo.

 Postupem času se z těchto kmenových „odnoží“ staly „nové“ slovanské kmeny. Tyto nové kmeny – Srbové, Bulhaři, Makedonci, Chorvaté, Češi, Slovieni, Polané, a mnoho dalších – se odlišovali jeden od druhého v menší či větší míře v jazyce, tradicích a kultuře. Nicméně, všechny tyto kmeny si byli až do středověku perfektně vědomi toho, že pocházejí z Slovansko-Árijské Védické Říše a mají za sebou tisíciletou minulost (12). Vše zde uvedenou není výplod chorého mozku či fantazie... může to být demonstrováno velmi skutečnými historickými, archeologickými, a antropologickými důkazy, které však byly a stále jsou ignorovány tzv. „historiky“, s diplomy a vědeckými tituly.

Například, v roce 1999 profesor A.N.Chuvyrov z Baškirské státní univerzity nalezl kamennou desku v jižní části Uralu, poblíž vesnice Chandar. Tato deska se ukázala být 3D reliéfní mapou západosibiřské oblasti, vytvořenou technologií neznámou dnešní vědě, a to technologií takového rázu, že dnešní civilizace by ještě stále nebyla schopna podobnou mapu vytvořit.

 Tato volumetrická mapa obsahuje takový stupeň detailů, jejichž zmapování vyžaduje nejméně vesmírné družice dnešních schopností. Na mapě jsou, navíc k reliéfu krajiny, zachyceny dvě soustavy zavlažovacích kanálů s celkovou délkou 12.000 kilometrů při šířce 500 metrů, a 12 přehrad, 300-500 metrů širokých, až 10 kilometrů dlouhých, a až 3 kilometry hlubokých. Je vidět také ploché platformy – uzemí srovnané do dokonalé roviny – ve tvaru (při pohledu shora) kosočtverců, poblíž těchto vodních kanálů.

Na desce se nachází také nápisy ve formě hieroglyfyckých-slabičných písmen, které z nějakého důvodu byly ihned navrženy jako nějaká forma staročínského písma. Později se ukázalo že to byla zcela mylná domněnka.

 Idea primitivnosti Slovanských předků byla natlučena do našich hlav, a ulpívá v mozcích ruských vědců tak pevně, že nejsou schopni ani uvažovat možnost, že tyto nápisy jsou ve Slovansko-Árijském runovém písmu. Tyto nápisy mohou být jednoduše dekódovány a jeden ani nemusí cestovat na druhý konec světa, vše co je potřeba je porovnat tyto nápisy s runami Slovanských Véd.

 Předpokládá se, že takovýchto kamenných desek bylo celkem 348, které dohromady tvořili kompletí 3D mapu naší planety. Drtivá většina z nich je nejspíše ztracena nadobro, poté co „prznitelé ruské historie“ rozšířili svou moc na v 18-19.století nově získaná sibiřská teritoria, a zde zavedli jimi prosazovaný „povolený“ názor na minulost.

I přesto, v dokumentech z 18. století se dochovaly záznamy o existenci nejméně 200 takovýchto desek. Falsifikátoři historie, podporovaní Romanovci, a z nichž téměř všichni byli cizinci, nikoliv Rusové, zničili během 19. století téměř všechny fyzické důkazy o existenci Slovansko-Árijské Védické Říše, v té době už zaniknuvší, ale ještě o 100 let dříve všem v evropě známé jako Velká Tartárie (Tartaria Magna / Great Tartary).

 Nicméně, nikdy není možné zničit úplně vše. Ruskému lidu se povedlo zachovat, tu a tam, střípky historie, artefakty, knihy, často riskujíc život, odmítajíc přihlížet tomuto masovému a cílevědomému ničením všech stop jejich minulosti.

 A tyto střípky se ukázaly být dostačující na rekonstrukci pravdivého obrazu ruské minulosti. A v poslední době, se daří těchto „střípků“ nacházet čím dál více.

 Koncem 20. století, lidé získali přístup ke Slovansko-Árijským Védám, které obsahují mnoho velmi zajímavých informací, které byly a jsou tiše ignorovány moderní vědou. Tyto unikátní manuskripty, přeloženy do moderní Ruštiny říkají že poslední doba ledová byla důsledkem války mezi Antlanií (Atlandidou) a Velkou Russenií (12). Tato válka se odehrála před o něco více než 13000 roky. Tehdy se lidé přemisťovali na velké vzdálenosti v rámci planety pomocí Vajtman a mezi planetami se přemisťovali pomocí Vajtmar. Každá Vaitmara (kosmická loď délky cca 200km) pojmula 144 Vajtman. Nyní je jasné, že ony masivní plochy srovnané do dokonalé roviny, které jsou vidět na dříve zmíněné reliéfní mapě okolí Uralu, nejsou nic jiného, než přistávací plochy pro Vajtmary a Vajtmany. Poslední Vajtmary opustili naši planetu zhruba před 1500 lety, před začátkem Noci Svaroga (13).

 Existuje další zajímavý dokument – Velesova Kniha. Poslední záznamy v ní byly udělány volchvy v Novgorodu na konci 10.století n.l. Tato pokrývá více než 20.000 let slovanské historie. Říká nám také o velkém ochlazení (počátek doby ledové), což byl důsledek katastrofy, když úlomky měsíce Fatta (14) dopadly na zem během války mezi Velkou Russenií, a její provincií Antlanií (Atlantidou), která se chtěla zbavit „rodičovského“ dozoru.

 Prudké ochlazení a změna klimatu na území sibiře a dálného východu přinutilo velké množství antických Slovanů opustit domovinu a přesunout se do tehdy neobydlených oblastí evropy. Toto vyústilo v závažné oslabení Russénie. Její jižní sousedé – Arímijci, obyvatelé Arímie (tak tehdy byla starověká Čína nazývána) se toho okamžitě pokusili využít, a vtrhli muhutnými vojsky na území Russénie. Válka byla velmi závažná a nerovná, ale nakonec naši předkové proti velké přesile obyvatelé Russénie nad starověkou Čínou-Arímií zvítězili.

 Tato událost se stala před 7518 roky (2010). Vítězství bylo tak významné, a finální, že naši předkové zvolili den podepsání mírové smlouvy – 22. října podle současného kalendáře – jako nový referenční bod počítání času.

 Podle slovanského kalendáře je nyní rok 7518 (2010) od podepsání mírové smlouvy v Hvězdném Chrámu. Takže, ruská historie má více než 7500 let nové éry, která započala po vítězství nad starověkou čínou v této válce. Ruský voják probodávají draka pomocí kopí, nyní známý jako sv. Jiří, se stal symbolem tohoto vítězství.

 Smysl tohoto symbolu nebyl nikdy vysvětlen, nebo alespoň já jsem na žádné vysvětlení nikdy v oficiální historii nenarazil. Po přečtení Slovansko-Árijských Véd ale všechno dává jasný smysl.

 V minulosti, starověká Čína nebyla nazývána pouze Arímií, ale také zemi Velkého Draka. Takto se ostatně „obrazně“ nazývá dodnes. Ve staroruštině, drak se nazýval hadem. V ruské pohádce, hlavní hrdina Ivan Carevič bojuje s tříhlavým, šestihlavým a nakonec devíthlavým hadem Gorynyčem, aby osvodil Vasilisu. V každé ruské pohádce je na konci věta ve smyslu: „pohádka je smyšlená, ale obsahuje zrnka pravdy“. Jaké „zrnko“ obsahuje tato?

 Vasilisa představuje obraz Vlasti. Ivan-Carevič je kolektivní obraz ruských bojovníků, osvobozujících svou zemi od nepřátel – hada Gorynyče – Velkého Draka – armád Arímie, neboli Číny. Tato pohádka uchovala památku na toto vítězství, a jezdec probodávající kopím hada-draka se stal jeho symbolem. Není třeba věnovat pozornost tomu, jak tento symbol „nalakovala“ církev, podstata zůstává stejná – velké vítězství slovanských-ruských armád nad nepřítelem před 7518 lety.

 Bohužel, tato událost byla zapomenuta nadobro. Ruští historikové, mezi nimiž, bohužel, nenajdeme skoro žádného původem Rusa, nás slovany „informují“, že jsme vylezli z doupat v 9-10 století n.l. a byli jsme takoví primitivové, že jsme neměli žádnou státnost, a teprve „osvícená“ evropa nás všemu naučila.

 No, naučit se něco užitečného je vždycky vítaná věc, ale bylo to doopravdy takto? Vzpomeňme si, že v polovině 11. století n.l., dcera Jaroslava Moudrého, princezna Anna, se vdala za krále Francie. Přicházejíc z „divoké“ Kyjevské Rusi, Anna neviděla příchod do Paříže jakožto vstup do civilizovaného světa, ale naopak, dívala se na Paříž jako o něco honosnější vesnici. Tohoto se dochoval důkaz ve formě jejích dopisů...

 Do Francie, nejvzdálenější provincie, kterou tehdy Francie byla, vzala si s sebou část knihovny, z níž některé knihy se do Ruska vrátili až v 19. století a byly nalezeny v knihovně Sulakadzajeva. Byl to on, kdo provedl první překlad Velesovy Knihy, která byla psána runami na dřevěných deskách, do moderní ruštiny. Po Sulakadzejevově smrti, jeho žena prodala většinu jeho knihovny Romanovcům, a od té doby se po většině těchto knih slehla zem.

 Pouze malá část knihovny, včetně Velesovy Knihy, která byla vyfytografována Mirolubovem v roce 1942, našla cestu do rukou dalších sběratelů. Velesova Kniha, psaná volchvy, odráží historii části slovansko-ruským klanů, které opustili vlast - sedmiřečí, jak byla tehdy oblast sedmi sibiřských řek nazývána: Irij (Irtyš), Ob, Jenisej, Angara, Lena, Išim a Tobol. Další název tohoto území bylo Bělovodí (16).

 Obsah Velesovy Knihy má poměrně mnoho společného se Slovansko-Árijskými Védami, a archeologické nálezy posledních desetiletí kompletně odsunují „námitky“ „skutečných historiků“ do obskurity. No v určitém smyslu mají tito „pravdu“. Slovo „historie“ vzniklo spojením dvou slov: „his+tory“ (from+tora) - „Z Tóry“, což znamená doslovně „příběhy z dějin Judejského lidu“.

 Přirozeně, Velesova Kniha nemá s historií Judejců nic společného, z prostého důvodu, že odráží minulost Slovanů-Rusů. A já osobně v ní nevidím žádný problém, protože neobsahuje žádný pokus zkreslit minulost Judejců ani jakéhokoliv jiného lidu. Kniha popisuje minulost Slovanů. No nemáme zde nyní velmi zajímavou situaci: židé mají právo na svou minulost, stejně jako všichni ostatní na této planetě, kromě nás, slovanů, kterým je minulost odepřena, zvláště velká minulost. Dokonce reálné fotografie Velesovy Knihy pořízené v roce 1942 byly prohlášeny za padělek, zatímco velká většina „historických“ dokumentů sloužících jako podklad současné historické vědy nejsou ničím víc, než tištěné nebo psané kopie ze středověku.

 Nejzajímavějším faktem je, že poté co tyto kopie vznikly, všechny originály bez výjimky zmizely – buď shořely v ohni inkvizice, prohlášeny za kacířská díla, nebo byly „náhodou“ ztraceny v požárech a pohromách, které postihly bez výjimky všechny starobylé knihovny. Knihovna v Alexandrii, Aténách, Cařihradu, Etruská knihovna v Římě, lehly popelem téměř současně. Knihovny Jaroslava I. Moudrého (978-1054), a Ivana Hrozného (1530-1584), zmizely beze stopy. Všechny originály shořely nebo zmizely, zatímco jejich kopie byly tak „prozřetelně“ zachráněny a oslavovány. A nikdo je neprohlásil za kacířská díla, a na jejich základě je psána his-TOR-ie naší civilizace. A všechny tyto události proběhly na přelomu středověku a novověku, konkrétně v 15-17. století, což mělo jisté objektivní důvody.

 Hlavní město Slovansko-Árijské říše, Asgard Irijský, bylo zničeno nájezdy kočovných Džungarů (17) v roce 7039 od podepsání mírové smlouvy, neboli v roce 1530 n.l. Bylo to město mohutných kamenných pyramid, město volchvů a vedunů / vedunií (18). Bylo pokladnicí vědění, které bylo střeženo v umělých jeskyních pod pyramidami. Nemělo žádné opevnění; nicméně, po velmi dlouhou dobu se žádný nepřítel nebyl schopen dostat ani na dohled tohoto města.

 Asgard byl obklopen sedmi koncetrickými silovými poli/bariérami, která znemožňovala průchod jak nepřátelským armádám, tak jednotlivcům záškodnického smýšlení. S počátkem Noci Svaroga, toto ochranné pole začalo pomalu slábnout, díky přirozeným mechanismům. A nakonec černí mágové („kněží“ kultu Kali-Ma, také Černé Matky, měsíčního kultu smrti, v nemž byly např. obvyklé lidské oběti), za použití poměrně odporné metody, uspěli v neutralizaci této ochrany tesně před tím, než město vzaly útokem najaté hordy hrdlořezů, takže volchvové neměli žádnou šanci toto ochranné pole obnovit. Město bylo vypleněno a vypáleno, většina volchvů a ostatních obyvatel zabita, a manuskripty nevyčíslitelné hodnoty, některé přinesené do Asgardu ještě z Da'Árie (Hyperborey), zničeny. Naštestí však neuspěli ve zničení všeho, ty nejcennější knihy byly vždy uchovávány ve speciálních komorách hluboko pod zemí, o nichž nájezdníci neměli povědomí.

 Slovo „jeskyně“ (v ruštině – peshera) se původně skládalo ze dvou slov – Peshe-Ra, tzn. Potrava-Ra, což znamená potrava pro ducha, a v moderním významu koresponduje s pojmem knihovna – studnice vědění. Význam je v tom, že jeskyně, ať už umělá nebo přírodní, tvoří určité mikroklima s konstantní teplotou a vlhkostí a tlakem. Tyto podmínky představují ideálni prostředí pro dlouhodobé uchování knih, z nichž většina v té době byla psána na té nejtenčí kůži, na dřevěných deskách, a podobně.

Věřím, že v blízké budoucnosti tyto přeživší knihy budou opět vyneseny na světlo světa, a odhalí velká tajemství naší minulosti.

Ale zatímco na toto čekáme, pojdmě pokračovat v hledání zrníček pravdy v tom, co máme k dispozici.

 Společné psi-pole Říše udržováno nejvyššími volchvy mj. pomocí pyramid bylo po zničení Asgardu Irijského značně oslabeno. Toto oslabení ze nejdříve a s největší intenzitou projevilo v okrajových částech říše, a ze všeho nejdříve v evropských provinciích. Toto se projevilo v tom, že vládci těchto provincií - s tituly králů a knížat, ale ve skutečnosti jen volení zástupci – povstali v revoltě, a prohásili spravované provincie jako nezávislé na centrální správě.

 Říše již dříve stratila část své původní síly, když ztratila některé své okrajové části v době o 4 století dříve, díky machinacím svých nepřátel. Ale až po druhém pokusu v roce 1530 se těmto podařilo zničit Asgard Irijský, a začali systematicky ničit veškerou evidenci jakéhokoliv spojení mezi původní říší a jejími částmi. Staré knihy byly zničeny, a nové napsány. Byly mírně „poupraveny“, takže neobsahovaly žádnou zmínku o Slovansko-Árijsé říši. Období před 10. stoletím v evropě bylo prohlášeno za doby temna, století barbarů, jež byli osvíceni teprve návratem vzdělanosti Svaté Říše Římské.

 Větší část Slovansko-Árisjké říše, ačkoliv rozštěpena na několik samostatných částí, po odtržení okrajových provincií, však stále uspěla v zachování základních Védických tradic a hodnot předků.

 Jedna z těchto části – Moskevská Rus, s východní hranicí podél Volhy (původní slovanské jméno této řeky je RA) – byla vystavena důmyslné manipulaci „prozápadních“ skupin, mezi nimi i aristokracie, která vyvolala tzv. Smutné Časy - („Smutnoye Vremya“ / „Times of Trouble“), fyzickou likvidací dynastie Rurikovců a nastolením vlády Romanovců, kteří v realitě namísto zájmů vlastní země, hájili mnohem více „západoevropské“ zájmy.

 Romanovci podle tehdejších tradic neměli žádné právou na moskevský trůn – „dostali“ jej z rukou západoevropsých politiků výměnou za „malou“ službičku. Co tato „službička“ představovala? Pojďme se v duchu vrátit do tehdejších časů.

V prvé řadě, Romanovci, kteří dychtili po moci, nejprve důkladně „očistili“ tehdejší aristokracii od těch, kteří, ke své smůle, měli buďto více nároku na trůn nebo byli více věrni tradicím jejich lidu, čímž se stali překážkou na cestě Romanovců na Moskevský trůn.

Když Romanovci vykonali tuto špinavou práci, jejich „loutkovodiči“ z toho křivě obvinili Ivana IV.. Každý, kdo se jim pokusil odporovat skončil s hlavou na popravčím špalku.

Za vlády prvních Romanovců se děly poněkud zajímavé věci. Mezi lety 1653 – 1656, hlava církve, patriarcha Nikon, provedl náboženskou reformu. Pojďme se nyní podívat, co se skutečně skrývalo za touto reformou.

 Před Nikonovou reformou křesťanství, v Rusku byla pravoslavná (pravověrná) víra. Křesťanství, jako „státní“ náboženství, většina lidí přijímala jako nutné zlo, protože bylo v zásadním rozporu jejich pohled na svět, s "ruskou duší". V těchto časech lidé žili podle norem pravoslaví - systém konceptů a hodnot, založených na tisícileté tradici slovanských Véd. Podle jejich pohledu, Slované, potomci Hvězdného Klanu, vnuci "Daždboga" - Tarcha Perunoviče, nemohli přijmout dogmata křesťanství, která transformovala všechny v otroky boha, jejichž úděl bylo snášet bez reptání všechna neštěstí a muka osudu, jakožto trest za jejich „hříchy“. Nebylo důležité, že narozené dítě nemělo žádný čas vykonat jakýkoliv hřích, ač by se jakkoliv „snažilo“! Podle křesťanství už mělo pykat za své hříchy, jen co přišlo na svět...

 Tato reforma-diverze byla učiněna za účelem „podvést“ ruskou duši za jakoukoliv cenu. Křesťanství se začalo nazývat „pravoslavné“, aby „dopřálo“ sluchu slovanů, a mnoho védických obřadů bylo jakoby zahrnuto do tohoto nového „křesťanství“. Avšak "otrocká" podstata se nezměnila, jen se navenek křesťanství obléklo do jiného hávu. Křesťanství (i když pod jinými názvy) bylo původně vytvořeno jako ospravedlnění otroctví, nástroj „uvěznění“ majority otroků pod autoritou minority otrokářů v zemích a říších, kde otrokářství bylo společenskou normou.

 Téměř současně s tímto, v roce 1682, v čase vlády cara Fjodora Aleksejeviče Romanova, bylo zrušeno mestničestvo (местничество / Order of Precedence) - systém obsazování vyšších státních funkcí a úřadů podle urozenosti kandidátů nebo funkcí držených jejich předky. Zároveň s tím, knihy s tímto spojené, týkající se obsazování státních pozic za předchozích 200 let, a všechny genealogické knihy mapující rodové linie staletí nazpět byly zničeny, a nová genealogická kniha byly napsána – tzv. Sametová Kniha, ve které bylo všechno „jak bylo potřeba“.

Zásadní otázka však je: komu to bylo ku prospěchu a proč...

 Ještě jedna grandiózní „úprava“ byla provedena za časů Petra Aleksejeviče Romanova, více známého jako Petra I.. Rušíc patriarchát a podřizujíc církevní moc autoritě státu, defakto stávající se její hlavou, v roce 7208 slovanské chronologie (1700 n.l.), Petr I. zavedl na území Moskevské Rusi používání křesťanského kalendáře.

 Tahem pera, obrazně řečeno, stal se rok 7208 slovanské chonologie (od podepsání mírové smlouvy s Arímií v Hvězdném Chrámu) z vůle Petra I. rokem 1700 n.l., okrádajíc tímto slovanskou/ruskou kulturu o 5508 let historie, nehledě na tisíciletí která předcházela.

A toto byl teprve počátek....

 

 

(1) Russenia (Rassenia) byla oblast, kde se usadili potomci Velké Rasy (rusky - Sviata Rasa), myšleno dobrovolné „osadníky“ pocházejíc z jiných planet, kteří byli první civilizací na této zemi. Postupem doby se tento název přetransformoval ve zkráceninu „Rus“.

 

(2) Slovansko-Árisjká Říše se rozkládala na území nynější eurázie.

 

(3) „Země Svaté Rasy“ byla zemí Asů ( „bohů“ žijících na zemi ) - reprezentantů vysoce rozvinutých civilizací. Zkratka RASA pochází ze zkrácení fráze „Rod Asů (ze) Strany Asů“, neboli „Rod Asů z Kraje Asů“. „Země Svaté Rasy“ se skládala ze čtyř klanů: d'Árjové, ch'Árjové, Rasénové a Svjatorusi.

 

(4) Velká Tartárie (Tartaria Magna) byla nejstarším státním útvarem bílích lidí na asijské části Eurasie. Předkové pozemských lidí přišli na naši planetu z různých hvězdných systémů: Velké Rasy (bílá), Velkého Draka (žlutá), Ohnivého Hada (červená) a Ponurého vřesoviště? (Gloomy Heath) (černá).

 

(5) Bohyně Tara byla ochránkyní přírody, a její starší bratr Tarch (také Daždbog / Dazdbog) byl strážce Vědení.

 

(6) Hvězdné brány jsou komplexy, jež používají gravitační a prostorové zakřivení, nebo také torzní systémy, které jsou používány na dopravu mezi různými planetami.

 

(7) Urové jsou zástupci planety Urai, slovo „ur“ znamená obyvatelné nebo úrodné území.

 

(8) Volchv je kněz / mnich - strážce vědění a posvátných textů

 

(9) d'Árijské a ch'Árijské znaky jsou dva ze čtyř způsobů psaní používaných Velkou Rasou: další jsou Svjatoruské obrázkové písmo, a Rassénská Molvitsa.

 

(10) Perun byl bůh-patron všech bojovníků, obránců vlastia a klanu Svjatorusů – (Rusů, Bělorusů, Astů, Litsů, Latsů, Latgallů, Zemgallů, Srbů, atd. … )

 

(11) Veneti byly obyvatelé Venedie, kam migrovali klany a kmeny Venedů / Venetů. Velmi zhruba to odpovídá území západní evropy.

 

(12) Antlanie byla ostrov v Atlantiku, který osídlil klan Antů. Tento se potom začal nazývat Země Antů – Ant-lan, Antlanie. Řekové jej pak pojmenovali Atlantis a jeho obyvatelé – atlanťany. (Stojí za zmínku, že ne všichni Antové osídlili tento ostrov, část jich zůstala v evropě a ještě ve středověku jsou záznamy o slovanském kmeni Antů)

 

(13) Noc Svaroga, podle slovanské tradice, je název obtížných časů, kdy sluneční soustava prochází prostorem Temných Světů.

 

(14) Fatta, Lelia a Mesiats byly 3 původní satelity Země. Obežná doba Fatty (staří řekové tento měsíc nazývali Phaeton) byla 13 dní; Lelia, nejbližší k Zemi a nejmenší, měla oběžnou periodu 7 dní.

 

(16) Bělovodí nebo také krajina Svaté Rasy; Irij (Irtyš) znamená čistý, průzračný.

 

(17) Džungaři (Jungars / Zungars) je kolektivní označení několika Oiratských (zápodomongolských) kmenů.

 

(18) Vedun / Vedunie je osoba znající a praktikující skryté vědění Véd. Často mj. zastávali také roli léčitelů. Hlavní cíl upalování čarodějnic ve středověku byla právě fyzická eliminaci veškerých vedunů / vedunií a jejich vědění.

 

(19) Da'Árije byl země / kontinent na místě dnešní arktického oceánu, dnes pod mořskou hladinou. Ve starověku nazývána také Hyperborea, Arktida, Severie, Arktogea.

 

(20) Smutné Časy – „Smutnoye Vremya“ bylo období ruské historie mezi roky 1598 a 1613, kdy prakticky panovalo bezvládí a občanská válka, vedoucí k vážné politické a sociální krizi skoro vedoucí ke kolapsu státu.

 

Zdroj:Osud